[540]číslo strany rukopisusvatý František buohu sě modléše, uslyšav, ano na střěšě diábli běhajíc sě zabývají[1664]podtrženo, Hankova excerpce, ven vyšed, sě svatým křížem požehnav, k nim řekl: Buoží mocí vám přikazuji, diábli, abyste, což jest vám připuščeno, nad mým tělem učiňte. Chci rád všecko trpěti, neb nejmám nepřietele věcšieho než tělesenstvie mé. Protož mi na tom dobřě učiníte, když mne nad mým tělem pomstíte. To diábli uslyšěvše, hanbú pryč zašli. Jměl jest také svatý František v horúciej paměti jiezvy Jezukristovy. Proněžto jednú[aop]jednú] giednu zjěvil sě jemu spasitel na kříži, na něhožto svatý František tak dlúho srdečným náboženstvím hlédal, až jemu i na nohú i na rukú i na bocě jiezvy sě učinily, jako by ukřižován byl. A to jsú po jeho skončení mnozí pochválili, buoha ohlédavše.
Jměl to také svatý František v uobyčěji, ež každého knězě rucě pro to, ež buožie tělo pěstujeta, u velicie[1665]koncovka podtržena Hankou cti jmějieše. Proněžto často řiekáše: Bych kterého svatého z nebes[aoq]nebes] nebez utkal a podlé toho kteréhož koli knězě, spieše bych sě utekl ke knězi, abych jeho rucě pocělova, a svatému bych řekl, počakaj málo, neb těto rucě dóstojně nade všeho světa dóstojenstvie svého spasitele tělo pěstujeta. A když již svatý František buohu slúžě svému sě skončení přiblížil, pozva k sobě všěch bratří, každému rucě na hlavu vloživ, jim své požehnánie ostaviv, svú duši buohu poručiv, skončal.
A v túž hodinu v apulskéj zemi bratrský minister jménem Augustin duši sbierajě, dlúho ve mdlobě[1666]původně zapsáno „mdlo“, „bie“ dopsáno in margine jinou, soudobou (?) rukou
