[417]číslo strany rukopisuz čeho by tu bratřie pokúšal. Diábel jazyk vyplaziv, škaredým hlasem počě bublati a potom vecě: Tuto pokúšěju, aby bratřie mezi sobú prázdnú řěč mluvili a často sě mezi sobú posvářili a v řěči[aiw]řěči] rziecſzy druh druha nectil, proňežto toto miesto všeckno mé jest. Odtad ho vedl svatý Dominik do kapitoly. Tu diábel nikakž vníti nechtěl a řka: Tuto nikakž nevendu, neb ta kapitola jest zlořečena a mně vždy protivna. V niežto, což jinde zíšči, to tu ztrati. Ač kdy koho ku přěstúpení připravi, tuto sě sendúce zpoviedají, rozhřěšují, tepú, pokánie dávají. A to diábel řek i zmisal[1319]podtrženo, Hankova excerpce.
Potom po některých časiech svatý Dominik přěd svým skončením od boha zjěvenie měl, ež jemu s toho světa těch dní sníti. V tom zjěvení jednoho přěkrásného mladečka uzřěl, an jej zóve a řka: Poď, mój milý, poď ke mně na věčnú radost. Tehda svatý Dominik těžcě sě roznemohl, bratřie k sobě pozvav, k nim promluvil a řka: Vězte to, bratřie milá, ežť od vás s tohoto světa jdu a to vám u věčnéj paměti boží mocí přikazuji, abyste svaté milosrdie a svatú pokoru a dobrovolnú chudobu mezi sobú snažně chovali. Ale proto, abyšte mne přielišně nežěleli, tu vám útěchu ostavuji, abyste tiem jisti byli, ež vám spomocnějí budu umra, než zde žív jsa. V tu hodinu dav svéj bratří požehnánie, poručiv bohu duši i umřěl. To sě dálo po božiem narození tisíc dvě stě jeden mezidcietmé léto.
V tu dobu, kdyžto svatý Dominik skončal, jeden bratr jménem
