[287]číslo strany rukopisubránieci, umysli sobě, kak by sě odtad vzdálila. Vstavši jednoho jitra, muži sen zamyslivši pověděla a řkúc: Ukázal mi sě ve sně muž počestný a takto mi mluvě, abych pojmúci s sobú svá dva syny, Faustina a Fausta, i brala sě s nima preč a zasě sě nevracovala, jeliž by mi opět bylo zěveno. Pakli bych toho nechtěla učiniti, abych to jistě věděla, jež i se všěmi dětmi umru. To jejie muž uslyšav, tomu uvěřiv, velmi sě užasl a k tomu jiej povoliv, se dvěma synoma a s počestnú čeledí za moře ji poslal, tak rozkázav, aby u městě, jemužto jmě Athenis, přěbyla a syny učiti kázala. Faustinianus pro útěchu bieše najmlazšieho syna Klimenta doma sobě ostavil, jenžto pět let vstáři bieše.
A když ta cná žena s synoma svýma přěs moře plovieše, jedné noci vicher sě vztrže, až koráb sě o skálu rozraziv i potopi. Matku k jednéj skále vlny živu přinesú. Tu na skále sedieci, počě mysliti, bylo li by sě hořem utopiti, svá milá syna[792]koncovka podtržena Hankou, in margine různočtení „ſyny“ ztrativši. Druhá mysl jiej dieše: Počakaj, zda jě asa mrtvy nalezneš. A když jich ani živých ani mrtvých nenalezla, žalostivým srdcem vzplaka a tak plačíc, v žalosti sebe nečijíc, svoji rucě svými zuby hlodáše. Ten křik žalostivý ženy té vlasti uslyšavše, k niej přijidú, tiežíc, co by jiej bylo a ji těšiec. Mezitojí jedna k niej žena přistúpivši i počě jiej rozprávěti a řkúc: Neplač, milá paní, nebť sem já také měla šlechetného hospodářě a ten mi jest u moři utonul a já žalostivši i mnoho plakavši, slíbila sem viec za muž nechoditi. A ty, ráčíš li u mém domku přěbývati, jáť tobě ráda přěji. Tu sě jakž takž Matodiana utěšila, a ta žena v svuoj duom ji přijemši, pracně svýma rukama dělajíc, potřěbici jiej dáváše. Po malých dnech téj chudiej hospodyni dna rucě zlámala, takž obě pracně ostasta. Svatého Klimenta mátiť dělati nemožieše, jež sobě v žalosti rucě zhryzla bieše, ale vstavši i počě
