[297]číslo strany rukopisuJinochu, ve jmě Jezukrista, jenžto pro všě hřiešné na kříži umřěl, kazujiť, vstaň inhed! A inhed mrtvý vstav i pojide. To lidé uzřěvše, chtiechu Šimona kamenovati. Svatý Petr jim zapovědě a řka: Nechajte, dostiť má muky i hanby v tom, jež sě zná v svém falešném řemesle přěmožen. Mistr náš, Jezukrist, v tom nás učil, abychom za zlé dobřě odplácěli. V tu dobu jima Šimon vecě: Vězta to, Petře a Pavle, nepřídeť to váma, jakžto žádáta, bysta byla skrzě umučenie mučedlníkovú koronú koronována. Tehda ona odpověděsta: Staň sě náma, což žádáva, ale tobě nikda dobřě nebuď! Neb což mluvíš, to vše mentíš[844]podtrženo, Hankova excerpce. Odtad Šimon vstav i jide k jednomu učenníku, jemužto Marcellus jmě bieše, i přiváza velikého psa přěd jeho domem ku podvoji a řka: Uzříš, Marcelle, bude liť směti Petr pro tohoto psa k tobě v duom vníti. Po maléj chvíli přijide svatý Petr, požehnáním svatého křížě toho psa odváza. Ten sě pes všěm jiným počě radovati, ale Šimonem kúzedlníkem počě trhati a jej pod sě podvrh, chtieše zadáviti, přiběh Petr na psa křiče. Tehda pes Šimona nikdie neuhryze, ale rúcho na ňem až do nahoty zplasa[845]podtrženo Hankou, in margine různočtení „strhal“. V tu dobu lidie to viděvše a zvlášče děti i se psem po Šimonovi křičiec poběhú, až jeho jako vlka z města vyhnachu. Proňežto zahanbenie cělý rok nikdiež sě Šimon u městě nepokáza.
A když ty divy Marcellus uzřě, svatému Petru sě přikáza. Po rocě sě opět Šimon do Říma vrátil a opět u velikú přiezn[846]podtrženo, Hankova excerpce ciesařovu vstúpil. Jeden čas, jakžto praví svatý otec Lev papež, svolav Šimon lid římský i počě jim žalovati a řka: Těmito lidmi z Galilee jsem velmi zamúcen, protož juž nechci v Římě déle bydliti a jakž sem byl obráncě i strážě tohoto města, již toho déle nechci činiti, ale chci od vás pryč již na nebesa vstúpiti, neb mi juž neslušie déle na zemi bydliti.
