[290]číslo strany rukopisujiej svatý Petr jejie syna spieše ukázal. Tehda jiej svatý Petr přikázal a řka: Když jeho uzříš, ponechaj málo, učiň sě, jakžto by ho neznala, až od ostrova s lodí vyndemy. A když jemu slíbi ona, ujem ji svatý Petr za ruku, povede ju[800]podtrženo, Hankova excerpce k lodí, tu ješto svatý Kliment čakáše svatého Petra. Tehda svatý Kliment uzřěv svatého Petra, an ženu za ruku vede, počě sě smieti. A když sě k svatému Klimentu ta žena přiblíži, nemože sě sdržěti, ale inhed sě svatého Klimenta oběma rukama chváti, cělujíc a radoščěmi[801]podtrženo, Hankova excerpce plačíci. V tu dobu svatý Kliment nevěda, od sebe ji jako zabylú[802]podtrženo, Hankova excerpce honieše a na svatého Petra sě hněváše. K ňemuž svatý Petr vecě: Ó, Klimente, synu milý, co činíš, proč svú matku od sebe honíš! To svatý Kliment uslyšav, jiej v tvář vezřěv, inhed ji poznal, s velikým sě jie pláčem chvátil.
V ta doba svatý Petr jejie hospodynku, jiejžto bieše dna rucě zlámala, přivésti kázal a inhed ji uzdravil. Tehda svatého Klimenta mátě počě tázati, kam by sě otec děl. Jiejž svatý Kliment odpovědě: Tebe šed hledat, viec sě nevrátil. To ona uslyšěvši, těžcě vzdechši, avšak sě tiem méně mútieše, že bieše syna nalezla, jemužto sě obradovala. V ten čas Aquila a Niceta tu nebiešta, ale po maléj hodině přišedše, uzřěsta ženu s svatým Petrem stojiece, počěsta tázati, kaká by to žena byla. Jimaž svatý Kliment odpovědě a řka: Matka má jest, jižto mi buoh navrátil skrzě mého mistra, svatého Petra. Jimažto svatý Petr všecko počě rozprávěti, kak sě svatý Kliment s mateří seznal. To tato dva uslyšěvše, zamútivše sě, u velikém obdivu takto mluviesta: Ó, milý hospodine, pravé li sú toto věci, čili sen jest! K nimžto svatý Petr povědě: Nezabývámy li[803]slova nezabývámy li podtržena, Hankova excerpce sě my, tyto věci pravé jsú. Tehda Nicet a Aquila protřěvše rukú své tváři, pověděsta a řkúc: Já sem Faustin a toto Faustus, aj svá bratřencě, ješto[aht]ješto] gieſto našě matka mní, bychvě u moři utonula. A to řekše, oba sě své matky
