Valeria[268]číslo strany rukopisunus, ciesařóv starosta, kázal jeho k sobě přivésti, a jež sě nechtěl modlám modliti, kázal jeho starosta kyji bíti. A inhed všěm těm, ješto jeho bili, i samému starostě, rucě uschle. V tom přěplašě pokřiče starosta a řka: Běda mně, rucě jsem ztratil. K němužto svatý Vít vecě: Kde jsú tvoji buohové, aby přídúc tě uzdravili? K tomu starosta vecě: A zda jsi ty ten, jenž mě muožeš uzdraviti? Svatý Vít vecě: Ve jmě mého hospodina mohu. A v túž hodinu zaň sě buohu pomodlil, tak starosta zdráv byl.
A pozvav k sobě jeho otcě, k němu řekl: Treskci Víta, syna svého, ať zlú smrtí nesende. Tehda otec svatého Víta domóv přivedl, kázal přěd ním pannám tancovati i rozličnú kratochvíl jemu činiti, zda by kak mohl jeho mysl k modlám přěvrátiti. A když večer svatého Víta na pokoji zamkli, přišla z nebes divná vóně, jiejžto všěcka čeled nemohla navoněti. V tu hodinu otec do pokoje nazřěv, uzřěl sedm andělóv podlé svatého Víta stojiec, inhed řekl: Buohové do našeho domu přišli. A jakžto vecě, tak inhed oslnul i počě tak velmě křičěti, až vešken lid i starosta Valerianus přiběhna, počě jeho tázati, kak by sě jemu stalo. K němužto on vecě: Viděl jsem buohy ohňové i nemohl jsem v jich tváři pro veliký blesk patřiti, proto jsem oslnul. Tehda odtad jeho pojemše, do chrámu přěd modlu vedli a zaň beran ofěrovavše, svého buoha prosili, aby jemu[agg]jemu] giemu zrak navrátil. A když nic neprospěli, syna, svatého Víta, popros[269]číslo strany rukopisuili,
