[256]číslo strany rukopisusvatý Pankracius [s]text doplněný editorem svým strýcem ot papežě svatý křest přijemše, skoro potom Dionyzius umřěl a svatý Pankracius jat, přěd ciesařě veden. A tehdy Pankracius bieše čtrnádct let vstář, jemužto ciesař vecě: Razi tobě, robenče[706]podtrženo, Hankova excerpce, nechceš li zlú smrtí sníti, měj dobrý rozmysl, dietě jsi, slechkas na bludnú cěstu přěmluven. A jež[aev]jež] giez jsi dobrého rodu a mého milého sluhy syn, uslyš mě na tom, nechaj svého bláznovstva, modl sě našim buohóm a budu tě jako vlastnieho syna jmieti. Jemužto svatý Pankracius vecě: Ač jsem mlád tělem, jsem stár srdcem a mocí mého milého Jezukrista tvá všěcka hróza tak mi jest lehka jako toto na stěně pisánie. Ale tvoji[aew]tvoji] towogy buohové jsú obludní, a divné mi jest, ež sě toho nestydíš, jsa múdrý, diáblóm sě modlíš. Tehda ciesař od tak mladého dietěte tak múdrú řěčí pohaněn a toho sě ustyděv, kázal jemu inhed hlavu stieti. Jehožto tělo jedna[aex]jedna] giedna římská kněžna jménem Zetamila poctivě pochovala.
U jeho svatého rovu jistě jest nalezeno, kto by směl křivě přisieci anebo inhed jeho diábel posěde, anebo inhed padna zdechl. Proněžto jest psáno, ež když dva velikú při mezi sebú jměla a súdcě vinného viděl, kázal vinnému na oltáři svatého Petra přisieci, za to svatého Petra prosě, aby některým znamením ráčil vinného ukázati. A když sě tu ižádné znamenie neukázalo, zavolal súdcě a řka: Najspieš svatý Petr jako stařější[aey]stařější] ſtarzieyſſ[707]oprava naznačena Hankou mlaz[257]číslo strany rukopisušieho
