[143]číslo strany rukopisunemúdrosti přišel, ež vzýváš ty jisté buohy své, jichžto života nechtěli by ani sobě ani svéj ženě přieti následovati. K tomu Quincianus vecě: Netřěba mi tvých přielišných slóv, ale anebo sě našim buohóm modl, neb tě mnohými mukami zahubím. K tomu svatá Háta vecě: Neboji sě toho, neb pustíš li na mě zvieřata, jakž Jezukristovo jmě uslyšie, tak inhed opitomějí. Pakli mě v uoheň uvržeš, anděli mě nebeskú rosú ovlažie. Pakli mě raniti kážeš, jmám ducha svatého, s jehožto pomocí všě tvé muky potupi. V tu hodinu kázal ji Quincianus v žalář zavřieti. Do něhožto s velikú myslí svatá Háta jdúci, všěcka svá protivenstvie buohu pokorně[434]zapsáno jinou, soudobou rukou in margine porúčieše. A potom nazajtřie, když ji Quincianus ustavičnu uzřěl, kázal ji, opak rucě svázavše, přěs trám táhnúc mučiti. V niežto bolesti svatá Háta jsúci, vecě: Já v těchto mukách vláščie utěšenie jmám a v nich sě kochaji jako ten, jenžto dobrú novinu slyší, a jakžto ten, jenžto bohaté poklady nalez, sě radujě. Z toho sě Quincianus rozhněvav, kázal jiej jejie[ls]jejie] giegye svaté prsi bolestivě mučiti a potom otřězati. K němužto svatá Háta vecě: Nemilostivý násilníku, nepostyděls sě to u ženského národa uřězati, ještos sám v dětinstvě ssal u své mateře! Jáť proto u méj duši prsi cělé jmám, jimižto pokrmuji všěch svých smyslóv, jakž jsem z mé mladosti počala. Tehda Quincianus kázal ji opět v žaláři zavřieti, zapověděv, aby jiej ani píti ani jiesti dávali, ani k niej lékařě upúštěli.
Tehda o pólnoci vyn[144]číslo strany rukopisude
