Vincenci[109]číslo strany rukopisuus, ulyz sě, vecě: Toho jsem dávno žádal, co nynie pro mého Jezukrista trpi. Z toho sě Dacianus rozhněvav, počě jemu všěmi mukami hroziti. K němužto svatý Vincencius vecě: Přěsčastný sem, neb čím sě na mě viece hněváš, tiem se mnú věcší milost činíš. A protož, nemilostivý, hubený člověče, všě moci proti mně snažně postav a uzříš to, ež budu buoží mocí mocnějí i silnějí trpěti než ty mučiti. Proti tomu počě Dacianus volati na ty, jižto mučiechu, aby sě lépe snažili metlami a kyji bíti. To vida svatý Vincencius, vecě: Co tomu dieš, Daciane? Aj toť mne sám mstíš nad mými nepřátely. Tehda Dacianus k těm, ješto mučiechu, vecě: Hubenci, nic nečiníte, a vy ste jindy na zlodějích a na vražedlníciech vymučovali, ež jsú vám pravdu, co jste tázali, pravili. A teď jediný sám Vincencius na vašě mučenie netbá! V tu hodinu katové sě snažiti počěchu, vzemše hřebeny železné, počěchu svatý život až do kostí dráti, z jehožto svatého živuotu všěcka[384]nadepsáno písařem B krev ven tečieše a všěcky kosti jeho i vazové rozstúpichu sě tak, ež třěva jeho vně[385]nadepsáno písařem B viděti muožiechu. V tu dobu vecě Dacianus: Smiluj sě nad svú mladostí, ó, přěkrásný mladečku Vincencí, ještě sě muožeš dobřě zhojiti! K němužto svatý Vincencius vecě: Ó, jedovatý diábluov jazyče, tvých sě múk nic neboji, ale to sě najviece strachuji, ež sě nade mnú slibuješ smilovati. Ale já, čím sě ty[386]na tomto místě je zapsáno a škrtnuto „radugy“ viece hněváš, tiem sě já viece raduji[387]slova viece hněváš … raduji nadepsána písařem B a nechci, by toho co umnil, cožs nade mnú učiniti zamyslil. Tehda Dacianus kázal železnú lésu připraviec