vs[108]číslo strany rukopisuaditi. Když již mniechu, by tu ta svatá hladem sě byla umdlila, kázali je vyvedúc, přěd sobú postaviti. A uzřěvše je, ani zdrávi a veseli, z toho sě rozhněvavše, zvlášč Dacianus u velikém hněvu vecě: Co tomu dieš, Valerie biskupe, ež pod duchovné tichosti jménem kniežěcím sě právuom protivíš? Jemužto když svatý Valerius z tichosti otpovědě, vecě k němu svatý Vincencius: Nečiň toho, otče milý, by tak strašivú myslí protivníkóm svaté viery otpoviedal, ale volným hlasem otvolati. Pakliť sě vidí, jež mi kážeš, já miesto tebe súdci budu otpoviedati. Jemužto svatý Valerius vecě: Synu milý, já sem zdávna tobě otpoviedanie a mluvenie miesto sebe péči poručil a velím viece nynie pro vieru. Proněžto nynie snažně nastojné otpoviedanie porúčěji. V tu hodinu svatý Vincencius obrátiv sě k Dacianovi vecě: Všie tvé řěči snaženstvie na to jest do sie dobu pracovalo, abychomy své viery zapřěli. Ale věz to, ež jest tu v křesťanství[iv]křesťanství] krzieſtyanſtwy velmi ohavno, ktož by sě buožiej pokloně klaněti potupil a jeho sě svatému buoství protivil. Z toho sě Dacianus rozhněvav, svatého Valeria biskupa pryč z těch vlastí zavésti kázal.
Ale svatého Vincencie jako v hrdosti drzieho, mladečky aby sě jím jiní kázali a strachovali, kázal jeho, opak rucě svázavše, přěs trám táhnúce spúščěti a tak těžcě spúščěti a rozrážěti. A kdy tak svatý Vincencius na svém sě životě zbyl, promluvi k němu Dacius a řka: Pověz mi, Vincencí, v kých jest nynie tělo tvé hubené, kde li je nynie pobdíš? K němužto svatý Vincenci[109]číslo strany rukopisuus,
