kázal a mořskú kotvu k jeho svatému hrdlu přivázavše, u moře uvrhli a řkúc: Již jeho viec za buoh vzývati nebudú.
A když v těch dnech jeho svatí učenníci, Febus a Kornelius, se množstvím lidu a na mořském břěhu stojiec, buohu sě modléc prosiechu, aby jim ráčil tělo svatého Klimenta zjěviti. V tu hodinu moře za tři míle sě rozstúpilo tak, jež všickni lidé tam po suchu všedše, nalezli jeden chrám mramorový, buohem divně zpósobený. A tu všedše, nalezli tělo svatého [Klimenta]text doplněný editorem[1876]doplněno podle Hankovy poznámky in margine v krásnéj skříni a podlé něho kotvu, s níž uvržen byl, ležiece. A bylo jeho učenníkóm buohem zjěveno, aby tělem svatým odtad nehýbali. A tak mnoho let ten div znamenitý na každé léto buoh skrzě svú svatú milost tu činieše, ež den jeho svatého skončenie počna, až do sedmého dne za tři míle moře sě rozstúpieše a všickni pútníci po suchu vendúc, svatému sě Klimentu pomodléc, velikú útěchu v duši přijměchu.
To sě mezi jinými svatými divy o svatém Klimentu píše, ež když jednú jedna žena s svým dietětem den sedmý rozstúpenie mořského k hrobu svatého Klimenta přišla a když jiej zatiem děťátko usnulo, počě moře zasě plova řváti. Tehda ta žena u veliciej úžěsti s jinými lidmi, i dietěte zapomenuvši, na břěh utekla. Potom tu stojieci, na dietě zpomanuvši, žalostivým křikem volajíc, srdečně plakáše. A zatiem po břěhu běhajíc, zda by ji moře asa mrtvé dietě na břěh vyvrhlo, plačíc hledáše. A když sě dlúho
