slibuje dáti. Mezi nimižto posly dva rytieřě, ješto někda v Římě svatému Eustachovi slúžila byla, do téj ulicě, ješto svatý Eustachius bydléše, náhodú přijědesta. Jichžto jakž svatý Eustachius zazřě, tak inhed poznal a inhed sě počě zamucovati, rozpomínajě sě na svuoj dřevní tak velebný stav i počě inhed řéci: Hospodine milý, jakož sem náhodú tato dva rytieřě, nic sě nenadějě, uzřěl, takež mě rač na tom utěšiti, abych mohl někda ješče svú hospodyni viděti! O svých dětech nic neřku, neb vědě, ež sú od zvířat snědeny! Netáhl toho svatý Eustachius dořéci, až hlas z nebes k němu přišel a řka: Měj sě dobřě, Eustachí, a nerozpakuj sě, neb tě skoro k velikéj cti navráci a s svú hospodyní, s svýma dieťatma u malých dnech uzříš.
A když tak jda, ta dva rytieřě utka, ana jeho nic nepoznašta, ale počěšta prositi a řkúce: Ctný muži, znáš li jednoho člověka, jemužto dějí Placidus? Zda jest do těchto vlastí přišel s svú paní a s svýma dieťatma? K tomu svatý Eustachius vecě: Nic o tom nevědě, ale proši vás, abysta do mé hospody vešla. A když vnidesta, počě přěd ně svatý Eustachius slúžiti, ano jej slzy polévají. Tehda ta dva rytieřě počěsta [spolu]text doplněný editorem[1772]doplněna na základě Hankova různočtení in margine „Ms. al. spolu“ šeptati a řkúc: Toto člověk jest velmi podobný k tomu, jehožto hledáva. Protož vizva, má liť šrám na hlavě v jednom boji někdy zsěčený, tehda jest jistě ten. To řekše, jeho hlavu ohlédasta a ten šrám nalezše, inhed ho poznavše, jěsta sě jeho s velikú radostí přitúlejíc cělovati a tiežíce na jeho paní i na jeho děti. Jimažto
