Eustachius a nevěda, co tomu učiniti, s velikú žalostí jim svú paní ostavil a svých dvé dětí s sebú vzem, s velikým pláčem vzdychajě, pryč pojide a takto k svýma dieťatma mluvě: Běda mně, žalostivému, i váma, nebožčíkoma, nad sobú tu žalosťu vidúce.
A když tak po cěstě s dieťatma jdieše, přijidú k jednéj řěcě i pomysli sobě svatý Eustachius, ež obú dieťatú nemóž pospolu přěs řěku přěnésti, posadiv jedno na břězě, s druhým přěs řěku přěbřide. A to dietě tu posadiv, zasě po druhé dietě pobřide. Netáhl napoly řěky býti, ozřě sě, ano vlk dietě pochopiv, s ním do lesa běží. Do něhožto dietěte sě již rozpáčiv, k druhému dietěti počě chvátati. A zatiem lev přiběhna pochopě dietě i běžě pryč. To svatý Eustachius uzřěv, v řěcě stojě, počě své vlasy s hlavy s velikú žalostí [skústi]text doplněný editorem[1756]doplněno podle Hankovy poznámky in margine, kde kromě této uvádí ještě variantu „ſſkluſti“ > sklústi a byl by sě utopil, by buožie moc nevzbránila. Tehda zatiem jedni pastýři uzřěvše, ano lev živé dietě nese, se psy sě za ním oddachu. A jakž buoh chtěl, to dietě bez úraza odtěštichu. V túž také hodinu jedni lidie na druziej straně oříc, vlka od dietěte odkřikú. A tož sě je buoží náhodú přihodilo, ež i pastýři i oráči z jedné ulicě těch bydlem biechu. Proněžto těch dvé dětí vzemše, snažně bliz od sebe chovali.
O tom svatý Eustachius nic nevědieše, ale tak jda po cěstě, srdečně pláčě, k sobě mluvieše a řka: É, kak jsem přěnesčastný člověk, kam sú sě děla léta, v nichžto u veliciej cti bydléch, ano sě rytieřstvo okolo mne brojí, s nímžto u velikéj útěšě
