přirozené horkosti bieše ostalo. A když sě již všickni do jeho života rozpáčivše, k jeho pochovávaní potřěbu přičinichu, tehda v uokamženie, jakž sě jemu vidělo, polapen a na súd přěd buoh veden. Jehožto když všemohúcí súdcě otázal, kakého stavu člověk byl, svatý Jeroným otpověděl: Křesťan sem. Jemužto súdcě vecě: Lžeš! Nejsi křesťan, ale jsi následovník pohanských mistróv a v jich sě písmě kocháš! Neb kdež je poklad tvój i libost mysli tvé, tu jest i srdce tvého! K němužto když svatý Jeronymus, jako za vinného sě majě, nic neodpověděl, káza jeho súdcě nemilostivě bíti. V tu dobu počě volati svatý Jeronymus a řka: Smiluj sě nade mnú, hospodine, smiluj sě a na tomť přisáhaji, jež viec nechci pohanských mistróv přídržěti písma. A v těch sloviech když tak přisaháše, jeho prosta pustichu.
A inhed z toho viděnie sě probrav, nalezl sě jako znova ožil a vešken slzami zkropen a zbité rány, ješto přěd súdcí nemilostivě bit, všěcky nové a zsinalé. Od něhožto dne jal sě viec v svatém písmě snažně čísti a učiti a na pohanské písmo nic netbati. A když byl vstář let bez jednoho čtyřidcěti, v římského kostela sbořě kardinálem učiňen. A když papež tehdajší jménem Librius umřěl, chtěli všickni, aby svatý Jeronymus papežem učiněn byl. Ale ež svatý Jeronymus to v svatém obyčěji jmějieše, jež žákovstvo a duchovné z nesličných věcí tresktáše, proto sě jemu ti protiviece, jeho hanby všěmi činy hledáchu. To svatý Jeronymus
