bydlil. A potom v iponenském biskupství, kakož kolivěk nerad, biskupem učiňen. Proňežto často sám o sobě řiekal: V ničemž tak velmi hospodina, na sě sě hněvajíce, nečiju, jako v tom, ež mě neduostojného u vyší úřad svaté cierkve povýšil jest. Tak byl také veliké pokory svatý Augustin i tak svatého svědomie, jakž netoliko velikých, ale i najmenších hřiechóv až i toho, ješto z dětinstva, z dětmi na vardu hrajě, školu zameškával, sě zpoviedal. A toho také, ež někdy s stola chleba ukradna, dětem dal, a ješto básní rád poslúchal, až i z toho, ež, jsa šestnádste let vstář, s jednoho dřěva hrušky krada jědl.
A když Augustin ducha svatého osviecením rozličné knihy skládajě, mnoho pracováše, tehda za jeho časóv, po božiem narození po čtyřech stech a čtyřidcěti letech, jedni lidie, jížto Vandali sluli, mocně do těch vlastí přětáhše, sežhli a zbořili, až i to město, v ňemžto svatý Augustin biskupem byl, mocně oblehše, zkazili i zrušili, nikomu neodpúštiece, ani ženám, ani dětem, ani starým, ani mladým, všěcky tepúce. V nichžto zámutciech vlášče svatý Augustin vida, ano někteří zbiti, někteří zahnáni, kostelové opuščeni, za obyčěj plakáše. A v tom pláči pozvav k sobě své duchovné bratřie, k nim promluvil a řka: Aj toť, bratřie má milá, prosil sem na hospodinu, aby anebo nám z těchto nebezpečenství pomohl, anebo nám pokorným srdcem trpěti dal, anebo mě s tohoto světa vzal, abych tolik zlého svýma očima neviděl.
Na niejžto prosbě hospodin jej uslyšal, třetí měsiec po toho města obležení v nemoc
