tesknosti lenost veliká od toho jej tiehnieše, da jemu buoh jednú to na mysl, aby šel k jednomu svatému otci, jemužto Simplicianus jmě bylo, chtě od ňeho naučenie přijieti, kterú by cěstú bohu slúžil, na niejžto cěstě rozliční rozličně bohu slúžiec chodie. Jemužto svatý Simplician počě raditi a řka: Znamenaj, Augustine, ano malá robátka, mladé děti v kostele bohu slúžie. A zda ty téhož nemóžeš učiniti, ješto děti mohú? Co sě pozdíš? Co sě v svéj lenivéj mysli pozdíš? Virz sě mocně u buoh, tenť inhed pomóže, ten tě spasí. Tu řěč svatý Augustin uslyšav, do kostela šel a tu jemu jako stydlivému tajně knihy, v nichžto viera křesťanská napsána bieše, dal. Tehda svatý Augustin vysoko vstúpiv, počě svatú vieru volati a řka: Věři u buoha otcě všemohúcieho i v Jezukrista, syna jeho jediného, jenž sě narodil z svaté Mařie děvicě. Potom v těch dnech přišed z té vlasti Afriky jeden přietel svatého Augustina, jemužto jmě bylo Poncianus, i počě rozprávěti o velikých diviech, ješto je činil veliký Antonius v Ejiptě za ciesařě Konstantina. Jížto řěč svatý Augustin uslyšav, veliké skrúšenie v své srdce přijem, jako s uotrapenú myslí na svého tovařišě, jemužto Alipius řekli, s náhlým pokřikem sě obořil a řka: I co trpímy, vidíš, co slyšímy, proč sě lenivě pozdímy! Aj, vidíš li, navstávají neučení, sprostní a nebes sě chápají, a my s svým mistrovstvem do pekla budem svrženi. To řek svatý Augustin, jakžto sám o sobě píše, všed do jednoho sadu, pod jedniem sě dřěvem padna svinul i počě proti svému lenivému […]text doplněný editorem[1456]in margine je Juhnovou rukou zapsáno svému lenivému úmyslu a k bohu obrácení sám k sobě žalostivě mluviti