Jemužto svatý Lupus milostivé požehnánie dav, do svého sě města vrátil. A když skrzě město pařížské jdieše, božím divem všickni sě žaláři otevřěli. Z nichžto všichni vězni vyšedše, svatému Lupu vítanie dali. A když jedné neděle mši slúžieše, upadl z nebes v jeho kalich kámen drahý, jenžto kámen po mši král vzem, mezi svými svatyněmi schoval. A ten kámen v senovském kostele jest do dnešnieho dne. Potom svatý Lupus svatý život veda, mnoho divóv čině skončal a bohu sě dostal.
Svatý Mamertinus najprvé pohanem byl. A když jeden čas svým sě modlám modléše, tu stojě jedniem okem oslnul a jedna mu ruka uschla. Odtad sě tak domóv vrátiv, počě mysliti a tak řka: Snad sú sě moji bohové na mě rozhněvali a toto na mě přěpustili. Tehda tak pomysliv do chrámu, chtě sě bohóm pokořiti, pojide. Tu jej utka jeden muž poctivý, jemužto jmě bylo Savinus, a ten jeho počě tázati, kak by sě jemu to bylo přihodilo. Jemuž svatý Mamertin odpovědě: Své sem bohy rozhněval, jdu tam, chtě sě jim modliti, zda by sě nade mnú smilujíc, mě ješče uzdravili. K tomu Savinianus vecě: Blúdíš, bratře, blúdíš, vzývajě diábly bohy! Ale raziť, aby šel k svatému Germanovi, altisiodorskému biskupu, jehožto rady uposlúcháš li, zdráv budeš. To svatý Mamertin uslyšav, inhed na tu cěstu šel. A toho dne přišel k tomu kostelu, ješto svatý Amator biskup hřbí, tu sě pokloniv. Jež veliký déšč v tu dobu jdieše, do jedné peleši, jěž nad hrobem svatého
