na téj postavil cěstě, aby svého boha ostana, v tvého boha uvěřil, takež já učini, ež ty svého boha ostaneš a mému obět vzdáš. K tomu apoštol vecě: Já jsem toho boha, v ňehožto jest věřil tvuoj bratr, král Polimius, svázal a tak svázána lidem ukázal a jeho modly samému diáblu zbořiti kázal. Moci li tak budeš z mého boha učiniti, a ty čiň! Pakli nemoci budeš, já tvé bohy zboři a ty u mého pravého boha uvěř! Netáhl svatý apoštol toho dořéci, až královi vzkázachu, ež jeho buoh, jenž slovieše Baldach, spadl a na kusy sě rozbil. To král uslyšav, rúcho, jež na sobě mějieše, rozedřěl a svatého Bartolomějě kyji bíti kázal a potom jej odrúc, hlavu jemu stieti. A když sě to stalo, křestěné jeho tělo svaté pochopivše, jakž slušie, poctivě pochovali. Potom král Astiages a tak kněžie pohanská dotad od diáblóv lomozeni, až v svéj strasti zdechli a král Polimius, bratr jeho, apoštolem na vieru obrácený, biskupem učiňen a tu třidcěti let v svatém příkladě bydliv, nábožně skonal.
O svatém Bartoloměji apoštolu jeden mistr znamenitý, svatý Teodorus, takto píše, jež svatý Bartoloměj, když v rozličných vlastech kázal, jimžto vlastem tato jména byla Licaonia, Armenia, India, tu jat, mučen, odřien a najposlé pro vieru hlava jemu sťata. O ňemžto svatý Teodorus píše a řka: Raduj sě, milé slunce, ješto veš svět osvěcuješ, svatý Bartoloměji, jenžto si jazyk horúcí, jímžto všemu světu múdrost sěješ. Tys usta božie, světu božie slovo volajície, ty si studnicě, z niežto teče
