vzkřěs tohoto mladečka. A v tu dobu vzemši ruku jeho, vzhuoru, an živ, jej vzvedla. A tu bohu chválu vzdavše ten mladec, křest svatý přijal. Eusebius, věcí dávný pamětník, píše, že žena, jížto Ježíš od sedmileté krvi uzdravil, jakžto sě v svatém čtení píše, jiejžto nemoci emoroida dějí. Ta jistá žena kázala sobě učiniti obraz všěmi činy k Ježíšovi podobný i tváří i krojem rúcha, ten obraz v svém sadu postavila a jej u velikéj pocty jměla. To býlé, ješto pod tiem obrazem v uokolí rostlo, ješto dřieve ižádné moci nemělo, jakž brzo toho obraza rúcha dorostlo, tak inhed tak veliké moci bylo, jakž mnohé nemocné uzdravovalo. O téj ženě píše svatý Ambrož, ježto byla svatá Marta. O tom obrazě píše svatý Jeroným, ež Julian ciesař, kacieř, ten obraz z té zahrady vzal a jiný tu svuoj obraz postavil a inhed ten obraz přišed hrom rozrazil na kusy.
Po těch časiech král nebeský světiej Martě rokem napřěd jejie skončenie jiej zěvil, toho všeho léta na niej veliká studená nemoc stála. V jednu dobu přěd tímdnem jejie skončenie, v nemoci trudně ležieci, andělské hlasy, any nesúc duši sestry jejie, svaté Mařie Magdalény, do nebes, zpievají, slyšala. A to slyšiec, takto řekla: Ó, přěmilá má sestro, budiž juž na věky živa s svým milým mistrem, s mým milým hostem, s Jezukristem. Tehda k sobě všěch panen pozvavši, k nim řekla: Mé milé dcery, radujte sě se mnú, jež juž andělščí kóři mé sestřičky duši nesú radostně u věčný přiebytek. A to řekši, své skončenie juž bliz vzvěděvši, sviecě rožiehati kázala a tak u sebe bedlivě seděti až do jejie skončenie.
