Celion dějí, přišedše, tu tajně bydlili. Odtad jeden z nich jménem Malchus často po chléb do města chodieše, ale vždy sě v chudého člověka rúcho proměnil, aby ho nikte nepoznal. V ty časy Decius ciesař do města sě vrátiv, kázal pilně hledati. To Malchus, jenž u městě bieše, uzřěv, velmi užasl sě a inhed sě k svým tovařišóm vrátiv, pověděl jim, ež sě ciesař velmi hněvá a nás po všem městu snažně hledati kázal. To oni uslyšěvše, užasli sě velmi, avšakž Malchus chléb, jenž jim bieše z města přinesl, přěd nimi položil, aby sě pojědúc posílili, a tak silnějše trpěti byli. A když tak odvečeřěchu, takž spolu mluviec, na téj hořě v jěskyni sediec, jakož tomu buoh chtěl, přěvrátivše sě i zesnuchu. Nazajtřie Decius ciesař kázal jich snažně hledati a žělejě, jež jest tak nádobné mladé lidi ztratil.
V tu dobu přistúpivše někteří k ciesařovi, pověděchu a řkúce: Těchto sedm, vše, což měli, rozdavše, na hořě Celion sě kryjí a u vieřě svéj tvrdě stojie. Tehda ciesař pomysli, co by z toho učinil, jakžto buoh chtěl v téj jěskyni, kázal jě kamením zaváleti, aby tu od hlada zemřěli. A to inhed učiněno. Tehda dva křesťany, Teodorus a Rufinus, jich života přieběh na listě napsavše, list v tom kamení přěd jěskyní schovali. Po některých časiech Decius umřěl se vším tehdajším svým národem.
Potom po třech stech a po dvú a sedmidcát letech kraloval třidcieté léto Teodosius ciesař, za jehožto časóv veliký blud mezi lidmi bieše v tom, jež veliká strana lidí v den súdný z mrtvých vstánie nevěřieše. Ale ež ciesař Teodosius bohobojný křesťan byl,
