Ta vidúce, ež jich mistr Šimon nenie pravé viery, ale s diábly sě obcházie, od ňeho odstúpista a svatému Petru sě přikázašta. Tehda svatý Petr svého hostě, svatého Klimenta, počě tázati, kterého by z Říma rodu byl. Tehda svatý Kliment vešken přieběh, což sě jeho otci a mateři i bratří přihodilo, svatému Petru povědě a řka: Velmi sě naději, ež sú u moři všickni ztonuli. V ta doba svatý Petr to uslyšav, na srdci sobě sžěliv i zaplaka, žělejě jich žalostivého rozlúčenie. Po několicě časiech svatý Petr pojem své učenníky i bral sě do toho ostrova, v ňemžto matka svatého Klimenta bydléše. A tu biechu jedni slúpi velicí stklenní, jimžto svatý Petr, s svými učenníky stojě, sě divieše.
V ta doba pojide cná žena počestná žebříci, jiejž svatý Petr počě porokovati a řka: Neslušalo by tobě žebrati, ale svýma rukama dělati. K tomu ta žena odpovědě: Pane milý, rucě jmám, ale tak ohryzenéj, jež jima ničs nemohu dělati. A kak by mi sě bylo dobřě stalo, bych sě byla utopila a nad sobú této žalosti neviděla. K niejž svatý Petr vecě: I co to, cná ženo, mluvíš? I zdali toho nevieš, jež těch dušě, kteříž sobě sami život otjímají, těžkú muku trpie? K tomu ta žena odpovědě: É, bych toho jista byla, jež dušě po tomto životě jsú živy, ráda bych sobě sama život odjala, abych jen mé milé dietky tam uzřěla. A když svatý Petr počě na niej zjadovati, kak by sě jiej přihodilo, ana jemu vše rozpravi. Svatý Petr k niej vecě: Jest jeden člověk u nás mladý, jemužto Kliment dějí, jenž všecko tak jako ty praví, kak jest matka se dvěma synoma, za moře plovúc, utonula a otec také za ní pluv, viec sě nevrátil. To ta paní uslyšěvši, jako z smysla vystúpivši, v divnéj otrapě na zemi padla. Po dlúhéj hodině k sobě sě navrátivši, srdečným kvielením zaplakavši, propovědě a řkúc: Jáť sem ta toho mladečka mátě. To řekši, na zemi pade, žalostivě plačíci a prosieci, aby
