[289]číslo strany rukopisukdyž pak již Benjamin zahřiel se od vína najlepšieho, počal mluviti a řekl Jozefovi: „Pane mój milostivý, měl sem jednoho bratra, kterého otec mój jednú poslal k těmto bratřím mým, ani stáda pásli, a od těch bratří mých i podnes nevrátil se zase k nám až do dnešnieho dne. A již jest tomu dvadcet let minulo, že otec mój pro smrt jeho zvzlekl na se žíni k tělu svému. Oči jeho již sú pošly temností a bolestí, srdce jeho usvadlo. Již také skloniv se chodí, dnem i nocí vždy pláče. A sukni bratra mého Jozefa, plnú krve, před očima svýma, pláče a častokrát rozvinuje ji a slzami smáčie ji a bled jako umrlec. Protož, mój pane, o bratru mém Jozefovi, jest li, že by jej zvěř snědla, nebo nic, nebo zahynul li jest od kterých lidí, neviemy, aniž viemy, kterak jest zšel a kterú smrtí zhynul.“

A když Jozef tuto řeč uslyšal, zdržeti se nemohl vnitřnieho zalknutie, k tomu nic neodpověděv, vstal a do pokoje svého bral se, s hořkým úmyslem hořce plakal s žalostí a bolestí srdce otce svého, kterúžto žalost a bolest měl pro smrt jeho. A když jest přestal pláče, umyl tvář svú a vyšel k bratřím svým. A řekl k bratru svému: „Mládenče, odpusť mi tato slova pověděti: zvěř bratra tvého sežrala jest, dvadceti let tomu minulo jest již. Jedno ty viz, aby ty u pokoji z Ejiptu vyšel.“

Tehda Jozef vzal koflík opět a udeři prstem svým veň a zasmav se k tomu rázu koflíka a zóřivú tváří vzhlédl na bratří své. A lekli sú se velmi. A obrátiv se k Benjaminovi, bratru svému, řekl jemu: „Ty, mládenče, tiežeš koflíka mého o bratru tvém Jozefovi a koflík mój odpoviedá tobě, že zvěř nesnědla jeho, ani kto z synóv člověčích umořil jeho, ale živ jest. Jdiž tehdy a vrať se k otci tvému Jákobovi!“

Tehda[ac]Tehda] ehda[54]vynecháno místo na iniciálu, která zůstala neprovedena Jozef povola úředníka svého a přikázal jemu, aby jich pytle naplnil obilé a koflík jeho tajně aby vložil do pytle Benjaminova; a rychle jich odbyti kázal s jich čeledí v noci na cestu. A řekl k nim Jozef: „Jděte u pokoji