Když vjidechu k tomu ctnému muži Raguelovi, přijal je jasným přijetím vesele. A vzezřev na Dobše i povědě žené své a řka: Anna, ej, kterak jest podobný tento mládenec k synovi mému! A to když řekl Raguel, vece k nima: Odkad sta, mladá našě bratry? Jemužto ona odpověděšta: Jsva z toho národa Neptalim, z těch vězňóv města Ninive. K nimažto Raguel vece: Znáte li Dobeše, bratra mého? A ona vecešta: Znáva. A když v tu hodinu Raguel mnoho o něm dobrého poče mluviti, promluvil k němu archanjel a řka: Ragueli, Dobeš, na něhož se tiežeš, otec jest tohoto. To Raguel uslyšav, šíje se Dobiášovy chvátil, poče jej celovati, drže se jeho, plakal, takto řka: Buď tobě požehnánie, synu mój milý, neb jsi dobrého a ctného druha syn. V tu hodinu Anna, hospodyně jeho, a Sára, dci jeho, uslyšéc tu řeč, počešta slziti. A tu spolu pomluvivše, kázal Raguel skopec zabiti a hojný oběd připravovati. A kdy jich poče pobiezeti, abyšta k stolu sedla, Dobeš vece: Tu já dnes ani píti ani jiesti budu, dokud mne v mé prosbě neuslyšíš a dokavad mne neujistíš, že mi svú dceru dáš. To Raguel uslyšav, jako v strachu se užasl, věda to dobře, co jest se oněm stalo sedmi mužóm, za něžto jest byla dána. I poče se strachovati, by se jemu též nepřihodilo. A když o tom na své mysli přemyšlováše, nedada jeho odpověděnie, pověděl k němu archanjel a řka: Nestrachuj se jemu dáti dcery své, nebť tohoto, jenž sě Boha bojí, má hospodyně býti, a proto jie jest nemohl jiný mieti. K tomu Raguel vece: Proti tomu nic neřku, ale sem tiem jist, že jest Hospodin mé prosby a mé slzy před svú svatú milostí přijal. A věřím tomu, že jest Hospodin proto vaše příštie ke mně zjedna, aby tato má dci byla dána za tohoto z jejieho pokolenie podlé ustavenie Mojžéšova. Ale již na tom nezúfaji, ale jist budu, že ji dám. A v tu dobu vzem pravú ruku