dáti kletvu; pakli nechtie jich židé od sebe pustiti, ale všem křesťanóm má zapověděna býti s nimi obec i v trhu i ve všech věcech. Ale kromě jich domóv neb v domu náhodú, ne jako by jeho čeledín byl, móž křesťan židóv rataj býti, aneb jinú potřebu jeho učiniti. Také práva velé, aby nedali židóm nových škol dělati, ale vetché mohú oprávěti tak, aby větších ani dražších nedělali, než dřéve byly. Hodóv a jiného zpósobu podlé jich ustavenie nemají jim křestěné brániti, ani v sobotu mají táhnúti je v súdy aneb jim dávati roky na křesťany, neb v jiné jich svátky. A také nemají zevně choditi mezi lidmi ty dni, když křestěné božie pamatují umučenie k velice noci. A ten den u Veliký pátek nemají jmieti svých dveří ani oken otevřených. A žid nemá práva jmieti, aby svědčil protiv křesťanu, ale křesťan móž svědčiti protiv židu. Pakli by sě i žid i křesťan táhli na žida, tehdy súdce křesťan to, což uslyší od žida toho, naňž jsú sě táhli, má vynésti súd. Nemají také židóm přezřieti páni, aby chodili jako křestěné, ale připuditi je jmají, aby chodili tak, jakž by znáti bylo, že jsú židé. Kdež kolivěk kteří páni protiv tomuto v čem židóm pomáhají, velměť hřešie. Jakož sě často naházie pohřiechu, že leč práv, leč křív chudý křesťan, vždyť žida bohatého učinie práva.
Kak pak mají páni na židech bráti, o tom píše svatý Tomáš z Akvině k jedné hrabině, řka: „Kakž kolivěk židé svým proviněním, jakož svědčie práva, jsú v té porobě, že mohú páni jich statek vzieti, jako svój, avšak tak, aby potřeba jich životóm nebyla odjata; neb máme sě ve cti a v sličnosti obierati netolik k křesťanóm, ale také i k nekřesťanóm, aby jmě božie nebylo pohaněno.“ Protož podobné jest, aby šosy neb berněmi, jichž jsú neobykli, nebyli obtieženi, ale k obyčeným daniem mohú býti přitištěni. Ale toť miení svatý Tomáš o těch židech, ješto sě obierají řemeslem neb dielem neb těhařstvím kterýmž koli, ale ne lichvú. Neb v témž listu praví:
