tělesného, když jsú spolu účastni téhož daru duchovnieho. A tak jsú měli zde na světě pokoj; neb pokoj jest úklidnost mysli. Jakož o nich píše svatý Lukáš: „Bieše,“ praví, „těch, ješto věřiechu, jedno srdce i duše jedna, ani bieše který chud mezi nimi.“ Ta j’ šlechetnost byla v prvních křestěnech, pro něž sú spolu v pokoji byli. Ale již jinak jest na světě! Oni, jakož svatý Augustin praví, nemysléchu o sobě, aby nebyli lačni; ale báchu se, aby druhý nebyl lačen; ale již jeden druhého potřeby neobmýšlévá; již jeden lačen, druhý se opil. Již jest ten čas v světě, o němž pravieše spasitel, řka: „Proto, že se rozmóž nepravost, zstydne mnohých milost.“ Zdali j’ se nepravost nerozmohla v světě, ano jeden na druhém láká leckakýchs podmluvení, jinak řeč popadna, než onen myslí? Kakž sobě lidé v světě věřiti mohú? A nevěřiec sobě, kak se budú milovati? A nemilujíc sebe, kaký pokoj mohú mieti?
Protož ducha svatého zpósobením svatí otci, vidúc taký rozbroj a nepořád v světě, a najviec z toho, že každý sobě, což móž, sobí, ustavili zákony svaté, v nichž by čistě slúžili bohu, držiece čistotu těla, a pokorně držiec zákonné poslušenstvie, a u pokoji nemajíce niče svého. Neb z toho j’ najvětší nepokoj, že jeden die: „Toto j’ mé, to já mám mieti!“ a druhý: „Ne, mé jest, já mám mieti!“ A protož, řku, otci světí ducha svatého naučením ustavili jsú zákony, aby asa v zákoniech sdrželi ten stav duostojný prvních křesťanóv, jimž jest bylo vše obecno; což jsú měli, to vše v spolek, že ižádný neřekl: „Toto jest mé,“ aby tak zachovali ten pokoj mezi sebú, jehož svět nemóže dáti. A že j’ tak mnoho ctného a dobrého v svatých zákoniech ustavenie; dobře je mohu k zlatu, jež jest najdražšie věc, přirovnati.
Ale vizmež také, čeho žalostí Jeremiáš, co die v svém smutném pláči. Žalostně die: „Í, kak jest potuchlo zlato, výborná barva ta se jest proměnila; rozptýleno j’ kamenie svatyně po uliciech!“ Ó, žalostná věci všem, ktož milují čest a ozdobu Jeruzaléma duchovnieho, když jest také krásné
