znamenie nemóžeme ukázati!“ Tak řkú ti hřiešní, když s toho súdu do pekla pójdú, nie i na súdu jsúc, své peklo ponesú s sebú. Protož na ten súd pomnieti slušie, donidž jest čas, a zachovati sobě přiezen toho súdce spravedlností a milosrdenstvím; neb ktož nečiní milosrdenstvie, ten bude bez milosrdenstvie súzen.
Pak potom řiekáme: „Věři v ducha svatého.“ A tak máme vplně trojici svatú. Najprv sme řekli: „Věři v buoh,“ v jeden, ne ve tři; protož nediemy „v bohy“ ale „v bóh,“ abychom jeho jednotu věřiec vyznávali. A pak, že v té jednotě jest divně trojice a jednostajně, vyznáváme to řkúc „v otce všemohúcieho;“ a potom opět řkúc „a v Jezukrista, syna jeho.“ Pak ukážíc, který jest to syn jeho jediný, pán náš, točíš ješto se jest počal duchem svatým, ne semenem mužským, a ješto se jest narodil z svaté Mařie, čisté panny a jenžto jest trpěl, umřel, pohřeben i do pekelných krajin sstúpil a třetí den vstal z mrtvých. A na nebesa vstúpil i jest tam v blahoslavenství otcově; a jenž také má přijíti súdit všecky. I diemy opět: „Věři v ducha svatého,“ že to jest ten jeden buoh, veňž věříme, v trojici svaté a v jednom božství. Každý mluví o svaté trojici a dobře činí, neb sprostně, ač i nerozumie, kak to jest, má věřiti, že jeden buoh divně trój jest v jednotě a jeden v trojici. Avšak ne proto, bych rozuměl, toto píši, ale což rozumiem, to píši. I pravi najprv, že rozumiem, že nerozumiem, a že zde na světě jsa, nikdy nebudu rozuměti tomu, kak divně a výborně ta blažená trojice svatá jest. Neb bez pokoje lidé, nepokojní lidé, nikakž toho viděnie nemohú opatřiti tak divného. Než poňovadž duše jest obraz té svaté trojice; ktož pilně znamená a srozumie, co jest duše, pozná obraz trojice svaté, a jakž takž počne svatú trojici poznávati, jako myslí chytaje někak, ale však nepopadna poznáním plným.
Praví svatý Augustin: „Chtěl bych, aby lidé myslili toto tré, ale ne proto, by ta svatá trojice všie věcí takéž byla; ale aby
