nevědě, ač sem kdy jeden den ze všech ztrávil podlé vóle božie, tak jakž bych byl mohl, a jakož sem byl dlužen podlé mého stavu. A protož tiem i jsem zamúcen, a raněno j’ tiem ve vnitř mé srdce. Ó, hospodine, v kakém studu před tebú i přede všemi svatými stanu na súdě, když budu mieti vydati počet ze všech mých činóv zlých, i z obmeškánie dobrého! Což viece řéci? Jižť jest blíž má bieda a čtice, již jest vyjíti z tohoto světa v neznámý kraj! Milí moji přietelé i tovařistvo, poslyšte mne ještě, aj, večas bych se viece radoval, bych byl kdy nábožně spěl jediný páteř, nežli bych sto hřiven zlata a střiebra měl. Ó, hospodine, ež sem se na to nerozmýšlal, když sem to mohl obmysliti. Á, co sem ztratil času, jenž mi se věč nenavrátí, na najprudčejšiem koni nelze j’ ho postihnúti, zdali by jej bylo odvolati? Ó, kak sem lehkú a malú věc pósobě, dal často minúti dobrému času, nepotřebnú věc jednaje, upletl sem se často v neprázden, a obmeškal sem potřebnú velmě. Často sem úfal, ež mi pomohú jiní, za mě prosiec, a sám sem se obmeškal, bych pomáhal sobě. Jistě to již vizi, že k nebeské odplaty užitku platnějie by mi bylo, kdybych byl čistě choval srdce mého i jiných úmyslóv svých u přiemosti pravé, nežli by mi kto jiný, leže křížem let třidceti, prosil odplaty nebeské, a já se v tom obmeškal, ež bych čist nebyl. É, slyšte všichni, ktož jste při mém hubenství, obmeškal sem sě, nepřipravil sem sobě oleje veselé v svém svědomí! Budu li u múdrých žebrati, ješto jeho mají dosti sobě, nedadie mi jeho, dějí mi: „Nebyloť by dosti ani nám ani tobě.“ Pójdu li kupovat k těm, ješto olej prodávají, nenaleznu dobrého; falešný olej prodávají pochlebníci! Co mi to pomóž, ač mi dějí: „Měj se dobře, všakž dobrý byl“, když já vědě, ež sem nebyl dobrý? Ó, hospodine, co bych byl mohl dobrého sobě učiniti z své mladosti, a neučinil; co bych byl mohl bohatstvie