povede, tam šla; aneb jako kuoň bez uzdy, aby běhal, kudyž ráčí: takéž sem, nesdržav své žádosti, vešken čas svój v marnosti ztrávil. A již, jakož rybu popadují na udici, aneb ptáka osidlem, tak sem popaden, tak z nedojiepie! Čas jest, minuv, utekl pryč, ižádný člověk nemóž jeho odvolati. Á, co jsem ztratil, ztrativ čas, nemohla j’ tak malá chvilka býti, v níž bych byl nemohl dobyti a utiežeti zisku duchovnieho sbožie, jež nerovně vycházie svú drahotú nad sbožie světské. É, hoře mně, nebožci, nelze j’ mi navrátiti toho dobrého, co j’ minulo s časem. É, mój bože, i proč sem se obmeškal, proč sem se tak opozdil? I čemu sem v netbání tak drahý čas zmrhal, ztrávil své dni v marné řeči? Ó, hrozná čtice srdce mého, ež sem byl snažen u marnosti, a neučil sem se umřieti po vše své dni! É, vy všichni, ješto vidíte mú biedu, a ještě jste mládi, ještě máte čas hodný, vizte mého hubenstvie a vystřezte se mú ztrátú své škody! U boze ztravte svú mladost a svój čas v dobrých skutciech, ať též hoře nepříde na vy, jako j’ na mě přišlo. Ó, má mladosti, kak sem tě ztrávil neužitečně! Bujná má mladost vždy j’ nenáviděla tresktánie pravdy, nechtěla sposlúchati dobré rady. Aj, kakť sem již padl v osidlo smrti; lépe by mi se bylo stalo, bych se byl nenarázal, nežli sem čas, jenž mi jest dán ku pokání, tak zle ztrávil. To, ež sem mieval úmysl dobrý, ale nepočal dobrého; ež sem chtěl vždy sobě na mysli, ale, moha, skutkem nedokonal, oklamalo j’ mě. Ó, to odvláčenie, ješto řiekach: „Pak teď a pak teď, zajtra a zajtra polepším se,“ kak mi jest z toho spletena prodlévanie veliká húž, jež mě v smrt táhne! To prodlévanie mě j’ oblúdilo, i jsem obluzen. Zdali to prodlévanie nenie hubenstvo nad vše hubenstvo? Zdali nepodobně proto nuzí tesknost mé srdce? Aj, všichni moji dnové minuli jsú, snad pětmezidcietma let mého věku přeběhlo jest, a ztraceni jsú, zhynuvše u mém netbání, ež nevědě,