ukrutnost pokánie zde neb v čistci, ješto konec vezme, nebude věč tráti; a železný řetěz věčné peklo. Ktož sě koli zde nepokaje, milosti božie pokáním, asa počna je, nenalezne, věčný řetěz železný pekla věčného bude mieti na svém hrdle; donidž bóh bohem, neshnie ten řetěz, a také vždy hoře pekelným ohněm, avšak proto nepřehoří. Coť vědě o tom hrozném řetězu viece řéci, než že j’ túha s hořem, ztratiec vše dobré, vši kratochvíl, vši útěchu v poznání boha a všeho sboru nebeského, i vši milost, i býti v mrzkosti, v závisti, v hněvu věčném a v kramolu s diábly i s jinými ztracenými v pekelném ohni! Nynie bez těla jen duši do dne súdného, a potom i s tělem věky věkóm, aby duše, že j’ měvši vésti tělo k dobrému, panovati nad ním, i šla po tělesných žádostech, jim nad sebú davši panovati, jim sě vrobivši, nepřijemši pokánie, prvé než tělo hoře pokusila pekelného; a potom i s tiem svým tělem, jež jest zde tak nemúdře milovavši, se i jeho dopravila toho hoře a čtice věčné, u pekelném horúciem ohni navěky trála.
A diví li se kto, kak móž v také bolesti tělo tráti navěky, by četl o tom v knihách svatého Augustina o městu božiem, snad by tomu porozuměl. Nebť on tu toho dovodí, ežť pro bolest neumře tělo; ale že j’ tělo křehké zde a sjednané z rozličných věcí, i zruší sě některá věc v něm, ež tráti živostí nebude moci. Jako jmenovitě jest tělo ze čtyř elementóv, z země, z vody, z povětřie, z ohně; a to j’ rozličně uložil bóh po údech těla, jakž jest chtěl, a přezřel, ež se j’ hnulo k pohoršení a k zkažení po prohřěšení, jehož by nebylo, bychom byli bez hřiecha ostali v ráji. A když sě některý úd, v němž záleží moc života, zkazí, tehdy člověk umře, ale ne pro bolest, kakž koli bolí, když bezpřémně bojije suchost protiv mokrosti, aneb studenost protiv horkosti, aneb mokrost protiv suchosti, neb horkost protiv studenosti v
