A věz to, že j’ tvrd, ež z té tvrdosti jest před bohem vinen, jenž pláče škody tohoto světa aneb smrti přietele, a žalosti za hřiechy slzami neukáže svými! Nemáť sě ijeden omlúvati, by nemohl mieti slez, jenž pro světskú žalost móž plakati. A má sě vždy člověk styděti za svój hřiech před bohem, věda, že j’ známo bohu, co j’ učinil, a kterým jest učinil úmyslem, a vždy želeti, donidž jest živ; neb jakž žalost přestane, tak jest pokánie přestalo. A dotud móž se člověk radovati odpuštěním hřiechóv, aneb nadieti milosti, donidž jest u pokání a želé hřiechu; jakž neželé, tak šrám sě rozhnie té rány, jež jest byla zaléčena. A to bývá tiemto činem, že budu želeti některého hřiecha, budu sě káti jeho; potom sě přihodí, bude mi libo, že sem byl to učinil, snad chlúbičkú některú řku s libostí: „Donidž běch mlád, také sem toto činil!“ A tak té rány šrám, jež mi jest byla zacelena, točíš odpuštěna, když sem želel jie, rozhnie se opět, když mi se líbí. Protož Kristus znamenitě řiekal jest: „Jdi, a neroď viece hřešiti!“ točíš, neměj té vóle, byť bylo teprv, by chtěl též učiniti.
Protož vždy má tomu býti žel hřiechu, ktož jest u pokání; a má tiem býti vesel, ež želé; a že vždy neželé, má želeti toho. Má také žalostiti netolik hřiechu, ale síly své potracenic. Neb ač úfá, že bude jmieti odpuštěnie hřiechóm, však má želeti, že j’ nezaslúžil odplaty vláštie, obráně se hřiechu vítězně v tom pokušení, rozpomínaje se, že j’ krátký čas dán jemu, v němž by věčně odplaty zaslúžil, chutně bojije protiv hřiechu. A tak, ktož vždy želé svého shřešenie, ten jest u pokání u prvé straně; neb pokánie pravé má své strany tři; když ty jmá, tehdy jest celé. Prvá jest skrúšenie, druhá zpověd a třetie dosti učiněnie.
Skrúšenie jest bolestné v srdci zarmúcenie, rozpomenúc sě na své hřiechy s tiem úmyslem, že by teprv bylo, nechtěl by jich veš svět učiniti, a že sě chce jich zpoviedati a vzieti rozhřěšenie od kněze, a pokánie stranu třetí, točíš dosti učiněnie, a zvláště za smrtelné hřiechy. Ta strana
