přeplul tento život a přistal k věčnému břehu; ale že j’ vypadl z neviny u vinu, roztrhl se j’ koráb; již jen na dčskách korábových připlovem k břehu, ač se jich nepustíme dřéve, než vstúpíme na břeh. Točíš, když jest ztratil náš otec první nevinnost, již nám jest nelze, podlé našeho přirozenie porušeného mluviec, jinudy k spasení, jen pokáním; a takéž, když sami hřešíme, svými hřiechy přídem v zlý obyčej, že potom nesnáze nám bude brániti sě tomu hřiechu, a to pro naši křehkost, že j’ nám nesnadno zlého přemoci obyčeje. Neb i ta křehkost naše jest nám ku pokání zóstavena, ač my ji chcem přijieti ku pokání; a také i křest jest nám ku pokání. Neb ktož by byl vinen hřiechy vlastními svými, ač by se křstil, nekál li by se, točíš nepykal li by jich, neměl by jim odpuštěnie. Neb což by člověk učinil zlého protiv bohu, věč toho má pykati; nikdy jemu to nemá býti libo, chce li toho býti věč prázden. Bude li jemu kdy libo to, že j’ shřešil, že j’ učinil zle, ač jest bylo jemu odpuštěno to učiněnie zle v ta doba, kdy j’ pykal, ta libost bude mieti pokutu podobnú k tomu, aneb snad větší, nežli by bylo jemu neodpuštěno dřéve. Avšak opěte pokánie móž to shladiti, ač bude pravé. Ano, ktož příde k smyslu, i toho, ješto j’ Adam shřešil protiv bohu, má jemu věč žel býti, kakž kolivěk nenie sám svú volí vinen.
A ješto běch řekl, že ta křehkost naše, chcem li jí přijieti ku pokání, jest nám pokánie; tak tomu rozumiem, že tehdy jí přijmem ku pokání, když diemy sobě na mysli: „Duostojni sme toho od boha, abychom tak s prací přišli do nebes, brániec sě své křehkosti, když jest náš otec tak provinil všem svým dětem!“ Ale však i v tom móž nám býti žel našie křehkosti, bojiece se, bychom nepadli. Móž nám také žel býti, že se nám dlí bezbydlé toho pro žádost bytie s svým bohem. A tak súd boží má nám býti lib, neb jest spravedlný; ale žel móž býti nám, jakož sem řekl, křehkosti našie a bezbydlé tohoto, pro bázn padenie a pro žádost býti s bohem. A to želenie nenie pokánie;
