hřiechu s tiem úmyslem, že se chce jeho zpoviedati a pokánie přijieti, sejde li vnáhle, bude jemu vina odpuštěna, tak že nebude věčně ztracen, však pokutu za vinu v čistci musí velím těžší trpěti, nežli by se byl zpoviedal a přijal od knězě rozhřěšenie a kál se. A zdá mi sě, že buoh proto chce od nás zpovědi, abychom seznali se před člověkem pokorně v své závině, že j’ Adam jako hrdostí, omlúvaje sě před bohem, dále sě vpletl v hřiech, a takéž i Eva. Neb když jest buoh jemu porokoval, že j’ přikázanie jeho přestúpil, tehdy jest Adam jako pych ukázal, když se j’ počal omlúvati, jako na boha klada vinu, řka: „Žena, ještos mi dal, ta mi jest dala;“ jako by řekl: „Tys tiem vinen, bože, žes mi dal ženu, a ona že j’ mi podala.“ A takéž ona na hada vinu obrátila. Avšak jim nepomohla omluva ta, ale s tú omluvú, jakož sem řekl, dále se vpletli, a tak jsú z ráje vyvrženi. I chtěl buoh, abychom my pak, chcem li do nebes, v pokoře sě zpoviedali a seznali v svých hřiešiech před knězem, jenž tu sedí, rozsuzije podlé milosti božím zpósobem; neb což koli má člověk záviny, tú pokorú, že sě zná bez omluvy v svém hřieše, a poslušenstvím, že činí božie ustavenie, stane sě s ním veliká milost, a zvláště pro pokoru. Neb pravý pokorný nechce býti viděn pokorným, ale má sě za nestatečného; a protož svú psotu a svú nestatečnost žaluje na sě, a zná se v ní, sám sobě vinu dávaje. A tak ta pokora někdy stud odejme, že sě bude člověk nestyděti tiem slúti, jímž jest. A to jest lidí dobrých úmysl, jimž jest míla pravda, že by netbali, by všichni jich hřiechy věděli, kdyby sě jen jimi nepohoršili; jako svatá Maří Magdalena přede všěmi nestyděla se hřiechóv káti. Pakli komu co studu ostane na zpovědi, ale tak, že pro stud nic toho nezatají, čehož by sě měl zpoviedati, ten stud bude veliká strana dosti učiněnie, jakož svatý Augustin praví.
Také se slušie každému zpoviedati, když chce přijímati tělo božie, a zvláště, ktož pobdí v svědomí hřiech smrtelný, že se j’ jeho kde dopustil.
