neb jím nemstí nad sebú člověk toho zlého, jímž jest vinen. Ano i to želenie nepocházie z pokánie pravého, ješto kto želé, že j’ učinil zle, ale jen pro tu pomstu, již trpí. Jako zloděj želé, když ho chtie oběsiti, že j’ kradl, ale uteče li, opět by kradl; a tak viece želé, že j’ popaden, než že j’ kradl. Ale by správně želel účinku zlého protiv bohu, bylo by pokánie; jakož onen lotr na kříži želel, že j’ zle činil, ale ne toho, že j’ trpěl, řka: „Duostojně trpíme!“ a žádal milosti od boha.
Jsú také, ješto želejí, že jsú zle činili, hřešiec hřiechy některými, a kají se jich; ale ne všech želejí, jimiž jsú vinni. Jako někto želé a kaje se toho, že j’ snad zabil někoho; ale že j’ kradl neb lúpil, toho jemu nenie žel; ještě chce krásti. Aneb želé, že j’ kradl; ale že j’ plodil smilstvo kromě manželstva, že j’ svú hrdost ukazoval mimo právo, aneb což koli takového, toho neželé; neb nemyslí ostati toho. A jakož ono prvé želenie nenie pokanné, ani pokánie, takéž toto druhé, ač jest pokanné, však nenie pokánie pravé; nezaslúží odpuštěnie, neb nenie plné. A svatý Augustin praví: „Ktož se kaje, mosí želeti každého hřiecha, jehož se j’ dopustil v duši neb v tělu. Vědě,“ praví, „že j’ buoh nepřietel každému, ktož jest v hřieše smrtedlném, kak pak vezme odpuštěnie hřiechóm jiným, ostana ač v jednom v smrtelném, nejmaje milosti božie?“ Nepodobnéť jest, by ten, jenž jest netolik spravedlný, ale sama spravedlnost, odpolu odpustil, a odpolu neodpustil svému nepřieteli, donidž jest nepřietelem. A donidž kto netbá na buoh, nechce jeho činiti přikázanie, nechce ostati toho všeho, co j’ bóh zapověděl, co j’ jiného, jen nepřietel boží? Nenie úd kostelní, vypadl jest z jednoty kostelnie, a kromě kostela nenie hřiechóm odpuštěnie. Neb kostel jest ten koráb opravený, v němž móžem přeplúti toto moře. Protož ktož sě chce právě káti toho, co j’ se dopustil po omytí křstem svatým, mosíť omyti svój hřiech slzami aspoň své mysli. Ale jakož opět die svatý Augustin: „Dosti jest tvrd, jehož mysli želenie oči tělesně nemóžeta ukázati.“
