mo[80r]číslo strany rukopisucí snošujem a zuosnujem, žádných podstat nepotřebujem, nic se na tenkú přízen netiežem, nic se na barvy neptámy: tak nám bielá jako černá, tak nám černá jako blankytná, tak nám zelená jako šerá, tak nám žlutá jako plavá; nic sobě i lidí jedné barvy jako druhé nevážímy. Anebo což se znamenají jich okrášlení? Když je[fl]je] ſme mocí svého protivenstvie sečem, tuť my nic neminem, nač se oddáme. Tuť fiola své moci před námi neskryje svú rozkošnú barvú všie ustavičnosti. Tuť lilium krású[fm]krású] kraſye svú a bělostí před námi neuteče svú dobrú nadějí. Tu ruože červená svú šarlatnú barvú v hořící milosti nám se neopne, tuť dětelík, ni břečtan, ni chvojka, ni barvínek, jenž jest všie počaté milosti vuodce, nám se neskryje. Tuť ruože polská svú brunátnú barvú všeho tajemstvie utéci se nás nemuož. Tuť vymyšlená a kradená barva šerá z mnohých složená svú vysokú myslí nad se nám se nevyzdvihuje. Tuť blankytný charpený neboli čakankový květ svú zlú nadějí nebli svú dokonalostí nám se neprotiví. Tuť také pléška svú miezhú, svú žlutú barvú, jenž na haně vydána jest, proti nám nezíšče.

Hleď a znamenaj, Tkadlečku: Římené, velicí a mú[80v]číslo strany rukopisudří lidé, a jiní rozliční mistři pohanščie, tiť sú nás lépe seznali a poznali nežli ty, a zvlášče mudřec pohan Aristotileš. Aj, i tázal s nás, kto sme my; již to slyšíš, kto sme my. A potom s tázal, co sme my. Slyšal s tehda, Tkadlečku, my sme nic a smy nětco. Tak sme nic, neb sme ani živi, ani mrtvi, ani tělo máme, ani kterú podstatu tělestnú, ani máme byt, ani máme duchu, ani sme k vidění zpósobeni, ani k omakání, ani k držení zjednáni, aniž jíme, aniž pijeme, aniž spíme[fn]spíme] ſpieme, aniž odpočíváme, aniž kdy ustanem. Ano nám Aristotileš, ten mudřec, svědek toho jest v svých třetích knihách Metafyziky a řka: „Věčná věc nepotřebuje.“ Ale takéť sme nětco, nebť sme všeho stvoření protivnost a protivenstvie, neb bychom se komu protivili kterým protivenstvím nepodobným, ale podlé našeho vysazení, jakož sme k tomu vysazení vydáni; všickni lidé na světě se s námi nesjednávají, ani často běhajíce utiekají, ne pro naši zlost, ale pro těch jistých lidí lehkost, jenž nás běhají a s námi jako v jeden úmysl uhoditi nechtie. Myť sme však úhel z kamene, a ne z kamene tesaného, a netesaného a tvrdého; oň se každý živý člověk utkne a oň se obrazí i urazí. Myť sme zase také šachta hluboká nevětrná, mnohými hnilými štemflemi