[81r]číslo strany rukopisupodsazená, v nižto[fo]nižto] wiezto kdy kto nepořádně upadne, nebrzo se sám z nie vybéře.

Hleď, Tkadlečku, a zpomeň to, za tvých časuov co jest mnoho múdrých, mnoho zpupných, mnoho učených, mnoho mladých, bujných, mnoho starých, chytrých, mnoho milovných, světských, mnoho jiných takýchžto lidí, ješto s králi, s kniežaty, s hrabí, s jinými mocnými lidmi, jakožto s ciesařovnami, s královnami, s kněžnami hostajně a letně bydlili, ješto je téjměř vešken svět ctil a je ve cti mieval pro jich veliké cti a pro jich svobodnost, ješto ji měli mezi mocnými lidmi: všakť sú v šachtu našie moci, v naše protivenství upadli; těch mnoho, ješto ty je i podnes znáš, tiť sú tak na světě, jako by jich nebylo. Tožť rozptýleně pro nevděčnost jako Židé pro mannu jsúce na světě známých se lidí kryjí; lidé jich známí, druhdy i přietelé přirození je v našem protivenství vidúce jich neznají; ač je znají, ale činie se jich často neznajíce neb jich nevidúce, a ač se po přielišné známosti tajiti nemohú, ale netbají jich. Toť sme my to, ješto toto všecko jednámy, a čím větší člověk byl podlé cti na světě, tiem jej hrubějé podtisknem pod se, když se jemu opakujem. Ano to Aristotileš mudřec shledav i píše o tom v svých osmých knihách Topicorum [81v]číslo strany rukopisua řka: „Většiemu člověku větší zlé se protiví a opakuje.“ O nás lépe a plnějie slyšeti muožeš, když mezi mistry rozumnými budeš a při těch, ješto je sám znáš, světského i duchovnieho úřadu, nyniech za tvých časů.

Tožť již naše moc k tomu, což ty tiežeš a oč stojíš; než jakož nás tiežeš, zvlášče kteraké sme postavy, Tkadlečku, tiežeš nás, ješto smy nikda tak svobodně neotázáni, než nedarmo se o druhé neznámé věci rád pokúšieš z svého všetečenství a chtě ledačehos dojíti a zvěděti. Nesklamalť jest Aristotileš mudřec, ještoť v svých prvních knihách O nebi a o světu píše řka: „Lidé vždy radějše a víc milují uměti to, kteréžto těžkým duovodem dokonají a neznámým smyslem toho dokázati musie, nežli to, ješto smyslem snadným a duovodem obecným se dokoná, a řka, že to, což jest neznámo…“ A ty s o to a pro to mnoho královstvie zjezdil, mnohé země ohlédal; věz, žeť nám moc ta dána není, bychom pravili, kterak sme aneb kteraká jest moc naše v sobě sama. To, co s nás dřieve tázal, ktoť sme, toť sme s uodpuščením vypravili, bychom tobě pak nad přikázaní pravili co dále, proti sobě bychom učinili; ty toho také netěž věděti. Pravíť Aristotileš: „Ktož zjevuje své tajemstvie jemu zapo[82r]číslo strany rukopisuvěděné,