utě[75r]číslo strany rukopisušené, ježto jest ješče živa a ješče na světě, pro niž mám toho větší žalost a smutek, nežli by jie nebylo.

Ale ty, zlé Neščestie, vždy se mnú mluvíš a moc svú kakús vypravuješ, ješto jest mně dosti slyšeti neznámo, a kakými s řečmi skrytými a nádvornými mě jako [z]text doplněný editorem smysla chceš vytočiti a jako poraziti mě chceš, a já nevím, kto si ty, proto, žeť Aristotileš praví v svých druhých knihách Eticorum a řka: „V těžkých a v nejistých a neznámých[ez]neznámých] newznamych věcech musí býti duovod.“ Vydáváš se dosti neznámě, a já toho nikdy neslýchal a já se toho nikdy nezeptal, aneb co jsi, neviem, neb odkud jsi ty, nerozumiem, neb kteraké s postavy, a domysliti se nemohu, aneb kteraká jest postata a moc tvá, uplně sem ohledal. Však se vždy vydáváš, že s veliké moci a že nic neumíš; a bez odpovědi si mě[fa]mě] mnie zamútilo a mé mě utěšení zbavilo. Pravilť sem dřieve dávno v mé řeči, že činíš, jakož činil Alexander, veliký král, že úfaje v svú moc kázal sobě oběti činiti. V tom sem jeho přirovnal byl k nedvědu a k takémuž zvieřeti silnému, ježto úfaje v moc a v sílu svú jiným menším zvieřatóm činí nátisky. Ale proti tomu jemu sem zase pověděl, kterak v moc svú úfati nemá, a tak, jakož [75v]číslo strany rukopisusem to pravil tobě dřieve, teď opět nadto tobě pověděti smiem. A to slyš, Neščestie! Tak jakož se velmi svobodně vydáváš a mnoho mocného o sobě pravíš, neúfaj v to, než hleď, aby nanajvýš nahoru svým protivenstvím vejda aby neupadl zase doluov, když se najvíc ubezpečíš. Slyš, coť praví mudřec Palistenes: „Hleď ty, ješto se na druhého zpieti chceš, ať by se nestalo jako onomu, ješto jsa na dřevě i házie ovocem doluov na druhého, a maje za to, že mu neuteče proto, že jest na dřevě, jiesti jeho netbá, a častokrát z bujnosti sem i tam sebú toče s větví aneb s ratolestí se ulomí a tak več najviec úfal, toho najméň požil a k tomu v škodě ostal.“ Týž mudřec praví: „Lev jest zvieře mezi jinými najsilnější, avšak druhdy od malé myšky neb od malého jiného protivného zvieřátka z svého hniezda vyhnán bývá.“

Jistě, Neščestie, den i noc, tať tě nenávidí, vody, hory, púšči, lesové, vše, což na světě jest, tebe nechválé, já pak i nadto, smutný i žalostivý Tkadlček a jako vyhnaný vypověděnec ode všie radosti. Ach, Hospodine, mocný Bože, Pane všeho stvořenie na nebi i na zemi, ty útěcho všech smutných a žalostivých srdcí, nahraditeli všie ztráty! Nahraď mi mój