[63v]číslo strany rukopisunevzpomínal ani po nich túžil.“ Protož netuž, nepyč toho, což jest minulo, nemni, by dobře činil, že přestati nechceš, neúfaj sobě, by co proti nám obdržel, nezavozuj se sám svým doufáním, jakož činil mudřec onen Avicenna, o něm praví Aristotiles a kantor v svých třetích knihách, jenž je píše O nebi a o světu; i praví: „Troji věc častokrát přivedli k tomu, že Avicenna blúdil v přirozených věcech: první, že toho pokúšel, jímžto jist nebyl, aniž toho kdy byl jinde hledal; druhé, že sobě a rozumu a dóvtipu svému nade všechny věci doufal; třetie, že neuměl jest lojky, totíž toho umění, jenž umie pravdu mezi křivdú rozděliti.“ Oj, poněvadž ten se tiem obmeškával, že sobě úfal, jistě toběť se též státi muože. Nech sebe, nezavozúj[dm]nezavozúj] nezawozuog sebe, by mněl a sobě úfal, že dobře činíš; neníť oč, neníť proč, neníť příčiny. Než kdeť co podobného a znamenaného co bude, o němž my nynie mlčíme, toho v sobě pak sám pyč, když by se to přihodilo. A jestližeť bude co podobného, o to pak nadhlas mluviti a volati, jakž to bez smysla nynie činíš, mluv pak, maluj jako muž, nebo žena nepláče! A jestližeť pak čím budem vinni, o to se s tebú chcem dáti podobně ohledati a pravdy na se udati a tu zase přijeti. Ale sic, což jednáš sem i tam, nic na nás nevezmeš; nebo s nevídal mnoho ani s snad to slýchal, by kdy který muž pláčem čeho došel neb obdržel,