ji[65v]číslo strany rukopisuného naposledy nepochází nežli kakés připomínanie a libost tělestná z řečí, a tak, že taký člověk toho jistého zvyklého člověka potom druhdy připomínaje a potom se s ním sejda, ješče radějí s ním přebývá časem nežli s jiným, a to přebývaní již pak ne z milosti než z uobyčeje dřevnieho přijde. Druhá milost, zevnitřní, jest návodem neb nastrojením neb umluvením, jakož to často bývá, že člověk mluví slovo druhého člověka k někomu, a od něho zase k němu tak, že řeč takéhožto člověka a návod lidský k tomu jej zbudí, že jest přikloněn a příchylen k tomu člověku, o němž jest řeč, ne pro svú samu lásku aneb pro tu milost, ješto by ji sám k němu měl, ale pro lidskú řeč a návod, ješto o něm často mluví rozličnými památkami a připomínaním, jako bývá mezi těmi, ješto s sebú sami mluviti nemohú aneb nesmějí snad pro stud aneb pro neznámost neb pro dalekost miesta neb snad pro lidi neb že jest jeden řádu vysokého nežli druhý, aneb snad, že jednomu jest k mysli ta milost u toho člověka a druhému není k mysli, aniž o to snad stojí. A tak dokud kto mezi nimi mluví, dotud oni na se zpomínají a jsú dobře s sebú tak, že pak jiní lidé mezi nimi mluvie a je s obú stranú k milosti navozují. A to také neslove milost, ale přivolení mysli; neb tacíž[dq]tacíž] totiž lidé druhdy sú s sebú u přízni ne pro se sami, ale pro lidský návod a pro lidské nastrojení jich obú s obú stran. Avšak