[63r]číslo strany rukopisuneželé cizí příhody protivné. Tuť se pak dokoná řeč onohono mudrce Plato, jenž pověděl učedlníkóm řeč tuto a řka: „Ze všech lidí jesti ten člověk najmdlejší, ještoť tajemství své vnitřnie sobě sám zatajiti neumí, postavú veselú přikryti.“ Mlč, radať jest naše zajisté, a nedaj svým tajným smutkem zjevnému svému nepřieteli pochvaly! Neb ačť jest on dřieve tvé příhody nevěděl, uslyše smutek tvuoj, jižť se sám v sobě radovati bude tvému zlému, jehožť se ješče nic škodlivého nestalo. Leč si, Tkadlečku, tak chytr v sobě sám, že se smutně k tomu postavuješ a pláčeš lkaje a voláš, ať by tě uslyšeli, a k tomu to tak vedeš a tak se postavú smutnú ukazuješ proto, chtě slyšeti, kto co k tomu die, kterak k tomu kto odpoví, želeti li tebe kto bude čiliť se posmievati bude čiliť se tobě pomóže truchliti a žalostiti u přiezni čili v posměchu. Pakli to jinak vedeš, jehožť se nám nikoli nezdá, učiň tak dobře, učiň tak podobně, učiň tak, jakož s jindy činil, hni sebú sám na své mysli z toho svého zatvrdilého a zapeklitého smysla!

By toho pykati chtěl, ješto není oč, aniž k tomu jest podobná která příčina, ostaň na tom, což praví Plato, ten mudřec. Když byl otázán, co na múdrého člověka sluší, odpověděl: „Dvojí věc najvíc. První: nečakati toho, čehož zajisté neví, bude li čili nebude, a v tom naděje ješče nemieti. Druhé: aby minuté věci v smutku