[64r]číslo strany rukopisubyť prvé v posměchu od lidí nebyl aneb druhdy dobře haněn, a ovšem pak proti nám.

Jistě nepravímeť jinak, to sám slyšíš i rozuměti muožeš, a cožť jest ku pravdě podobno, k tomu rozumem přistup, a což slyšíš, ještoť jest k vieře přiklonito, toho neběhaj! Toběť pravíme jako tomu, ještoť rozum a smysl má, a takť se nám to zdá, že na tobě se skonává slovo onoho mudrce Plato, jenž pověděl a řka: „Múdrého člověka takto poznáš: když mu kto přimlúvá, že se nehněvá, a když ho kto chválí, že se tiem nevznese[dn]nevznese] newneſe ani se tiem vznošuje; a co jest podobno podlé rozumu k vieře, že k tomu přistúpí.“ Než ty nám řečí stojíš a slyšíš, co pravíme, a snad na své mysli dieš, žeť nevíme, coť škodí aneb coť tě mútí. Ale my tomu také rozumieme, že netoliko ty sobě vážíš a šacuješ tvé utěšení, ty její dobré obyčeje a její postavu a jiné přirození její ty dary, o nichž sme my tobě dřieve sami pravili, jakož sobě snad vážíš a šacuješ tu milost a tu srdečnú žalost, ješto s ji k nie měl ze vnitřnieho úmyslu a ze vnitřnieho túžení.

Ješče, Tkadlče, jestliže s na ni byl laskav aneb snad ješče jsi, o to bychom chtěli s tebú mluviti, avšak nemóžem toho nechati, tebeť vdy tázat musíme. Mnedle, Tkadlče, pověz nám, kam se dělo ono tvé skládaní a ony tvé knížky[do]knížky] kužly, ješto s je byl skládal a složil o milosti, a tož o