[3v]číslo strany rukopisupočátku skutku neb účinku, pročež se hněvá. Než jestliže to z úmysla činíš a s rozmyslem a s pamětí, divno nám to jest, kady s té smělosti nabyl a našel, že se nám tak hrubě protivíš, a netoliko, bychom tobě to za smělost obrátili, ale za dětinstvie a za nesmyšlenie. Nebť tě jinak haněti nechcem, než tak tě již známy, že vždy sám při sobě nejsi; znáti na tobě, že nejsi z těch múdrých[c]múdrých] mudry jeden, o nichžto Aristotileš praví v svých prvních knihách Metafyziky: „Múdrého nenie bytie to, aby kto jeho zpravoval, než aby on jiné zpravoval.“ A tudiež praví týž mistr: „K múdrému slušie všecko uměti a uměti těžké a nesnadné věci rozeznati a uměti jich příčiny, jimiž ty věci jsú, a uměti je tak rozeznati, která z nich proti druhé vyššie jest povahy.“

A kterak ty to uměti chceš přivésti, aby múdrým slúl? U povětřie mluvíš, větrně sebú točíš, túžíš nevěda, co žaluješ – komu s co s hrozíš, sobě ani nám nedáš[d]nedáš] daš pokoje. Slyšíme, že si člověk o malém smyslu, nebo sobě miesta své řeči učiniti neumieš. Nečítal s s učenými lidmi v knihách múdrých mistróv, ještoť pravie tak řkúce: „Jestliže dobře činiti budeš, sám sobě pomoc dáš?“ A kterak na tobě znáti móžem, by ty dobře uměl činiti, a ty neumieš dobře mluviti? Mluvíš jako dietě, pravíš co s kam s. Věz to, tak byť to býti mohlo, rádi bychom tě viděli před sebú tu, kdež bychom svú mocí byli, ať bychom se s tebú také seznámili a tobě z tvých řečí rozšafných poděkovali. Ej, blaze té mateři, ješto tě tolik štěbetati učila, miehodiek tomu mistru, ač s ho měl, ještoť jest k té rozšafnosti a k té tvé tiché a krot[4r]číslo strany rukopisuké