[3r]číslo strany rukopisuk čemu se chýlí, co se znamenává, a tak, jest li v čem vinen, tomu, ktož naň volá, aby jemu k tomu odpověďal a jemu řeči dostoje, jemu i sobě dosti učinil.

Též my tobě, ty kto jsi, řeči tvé a tvému volání státi chcem, ač dále volati budeš, avšak ne z téj miery a tiem úmyslem, bychom se čili, bychom nad tě byli povýšeni, ani z té miery, bychom k tobě měli lásku, slitovánie aneb které želenie; než jedno z té miery a tiem připuzením, že na nás voláš násilím, mordem, výbojem, falšem a mnohými jinými kusy, ještoť my tobě pro to řeči státi chcme a musíme, ne pro tě, ale pro se samy. Neb skřek a hlas tvój jest podoben hlasu onomu, o němž Isaiáš, někdy prorok židovský, v svém šestém rozdielu řekl jest: „Od skřeku tvého volajícieho hnula jsú sebú světla na podvoji chrámu.“ Světla, totížto moc naše. Neb čím kto jest mocnější a povýšenější, tiem se spieše hne a zbudí ku protivné řeči, ač toho zevnitř ukázati nemá aniž má na sobě dáti znáti. Avšak ač nás tvój hlas v neznámosti došel, divno nám to ještě nenie, nebo to známe, že [z]text doplněný editorem horlivosti svú řeč vedeš a z zapálenie vnitřnieho hněvu řeč vypúštieš, ježto ty sám jí nevládneš, ale horlivost tvá a hněv tvój tebú samým vládne. Neboť pravie lidé múdří, že hnutie prvnie hněvivého zapálenie nenie toliko na člověku než na Bohu. K tomu pak praví Aristotileš v svých prvních knihách Elenchorum, že lidé zamúcení a hněviví méně mohú seznati, totížto pravdě a křivdě srozuměti. Vídají to lidé často, že člověk zamúcený jakýmžkoli zamúcením, když jedno jest zamúcenie tělestné, nerad se ptá, kteraké jest to zamúcenie anebo co z něho móže pojíti; též také člověk hněvivý neptá se nic na to, co jest to, o něž se hněvá, než zapále se prvním hnutím, i hněvá se, nerozváže křivdy a pravdy, totíž v