a viece nežli velmi, že s mě méj té najmilejšie hrdličky, mé převýborné domácie holubičky hanebně zbavilo. A kdy já pak o to s tebú mluvím, tehdy ty mě nenávidíš a hněváš se na mě a rozličnú mi řečí přimlúváš. Znamenie jest toho dobře, že s neslýchalo Aristotileše, jenž v svých knihách O nebi a o světu píše i praví: „Musíť se nehněvati ten a nepřítelem nebyti, jenž stojí, aby slyšal pravdu, a dojda jie sobě proti i smlčeti jie.“ A zdali já sem tobě bez pravdy kdy přimlúval, že se hněváš? Očitě mluvíš proti pravdě a proti Aristotilešovi. Ale já mniem, že ty činíš, jako činie ti, o nichž praví Alexander řka: „Čím se viece kto zlému a nerovnému a tomu, ješto se sám znáti nechce, podkládá, tiemť jest on zase hrubějí, ukrutnějí, hanebnějí.“ Ale slyš mě pak! Zdali, Neščestie, toho nevíš, kto nad kým zle bez viny učiní, buďto pychem nebo mocí neb návodem neb hněvem aneb od sebe samého, a jemu potom toho nenahradí a neodčiní, ten se má velmi dobře na péči jmíti a oči své spředu i szadu na stráži postaviti, ať by se jemu toliká zase nebli větší nechut a nelibost nestala? Čti, škaredé Neščestie, mistra, ještoť píše v třetích knihách O duši a řka: „Malý blud, totížto malé protivenství na počátku bývá příčina veliké nechuti a veliké bludné nepřízni na skonánie.“ Ano to múdřie lidé pravie k témuž míníc, že hřiech před Bohem od člověka k člověku a nechut od lidí k lidem jest a bývá vždy nóv. Ba, ano to mudřec praví: „Ktož zlost kde seje, ten nepřiezen a nelibost sobě sieti bude a sám svým setím zahyne a ode všie příčiny lačen ostane, a kto dluh zajímá, záplatu vrátiti má.“ Vezmi ty, Neščestie, toho příklad na mně! Bychť já tobě mohl se čím odplatiti a světiti se, toť bych učinil pro to protivenstvie, ješto s mi je učinilo, a pro ten pych a pro to bezprávie. Avšak já tak volati nesmiem, jakož bych rád, a viece mlčeti musím, nežli smiem volati, znám to, žeť volám jakž tak a křičím časem, kde věda, zdali by ty, zlé a nestydlivé Neščestie, mě zase čím utěšilo a mně muoj přehrozný smutek nahradilo. Neb to mně se stalo, ještoť se snad nestalo žádnému člověku. Ej, Neščestie, by ty to však vědělo, kterak já netoliko, smutný Tkadlček, volám, a tož tíše, ale téměř jako vešken svět škřeklavě, a viece dobří lidé nežli zlí! Nedarmoť jest heslo starých lidí, ješto řiekají: „Čert čertu oka nevyklne.“ Ty, zlé Neščestie, samo v sobě, ty zlé lidi sobě dlúho zachovati chceš, ale dobrých