Seznaje prvé, co kto jest, tak ho měj, a ne jakž ho vidíš, a pomni potom, tco máš zlé za zlé a dobré za dobré míti. Znaj dobré hrušky mezi zlými a planými trnkami a pro tu svú milú dobrých sobě netrať! Nemni, byť tobě svět tak, jakož se bojíš, such byl; s tě jest vláhy na něm dosti. Věz, žeť jest to chudého rozumu myška, kteráž jedno dúpě zahradí, a zase k druhému utéci neumí.

Teď žalobník opět k Neščestí hrubě mluví rozličnú svú řečie a jemu z jeho zlosti velmi přimlúvaje, dávaje jemu příklady dovozeně [z]text doplněný editorem Písma, že ztraceno má býti pro svú zlost a pro své zlé činy; a že pro to vždy žalobník svého smutka a své kletby nechati nechce než vždy na ně volati a je klnúti.

Staří lidé, učený člověk, jezdilý rytíř a ten, ješto proti němu žádný mluviti nesmí, neslýchané a podobné klamy praviti mohú a noviny, jakž chtie, líčiti; neb není jich řeč čím podstrčiti, poněvadž neslýchané a neznámé věci praví.

Též ty, Neščestie, mně pravíš, že s staré a že s od počátka světa a že s velmi učené, že mnohými kusy člověka mútíš velmi mocně, že najmocnějšie lidi z jich panstvie vydavuješ, a že s velmi jezdilé, že ve všech krajinách všech zemí v okrlšku světa jsi bývalo i býváš. Jest li to tak, muož to dobře pravda býti, a jestliže jest to pravda, muož to dobře nesklamáno býti. Než jedno žeť není kto jiný než o tobě pravě, jako ty samo o sobě pravíš! Ale snad ty mníš, bych já tomu nerozuměl, a ty hned na počátku svého vypravení o všem bytí si samo proti sobě? Pravíš a vykládáš mi, že ani jieš, ani pieš, aniž máš takéhožto přirozenie jiné na sobě, a pravě, žeť jest toho Aristotileš svědek. Já pak pravím, že Aristotileš praví také tudiež v třetích svých knihách Metafyziky a řka: „Nepodobné jest čemu býti z neživle a z toho, ješto nic není a podstaty nemá.“ A jinde, v svých knihách čtvrtých Fyzicorum tak praví: „To, což není, to nikdyž nenie.“ Buď pak to, že s ty to, o němž praví Aristotileš, – a tak jest, že on to praví, ale ne o tobě – buď to o tobě; ale snad ty nevíš, že s více proti sobě