slyše brzkost naši, slyše věčnost naši? I zdali s smyslem svým pominul aneb závrat v hlavě máš, že na mysl bráti nechceš naše časté a rozumné naučenie a podobné rozpravovánie? A my toliko tobě rozprávieme, toliko tě učíme, tolikoť vydáváme, že by vždy srozuměti mohl a jako rukú již to ujíti.
Nediv se tomu, žeť sme tak mocné, žeť sme tak k tomu vysokému úřadu vydáni; od velikého sme pána zavoláni, od mocného pána vládnem. Zdali s neslýchal, že veliký pán velikými věcmi daří, veliké úřady rozdává? A ty sám prvé nám rozprávěje o té své kuchometici pravíš, že to žádný div není, že mocný pán velikými dary daří. A zdali jeho moci neznáš, jímžto naše protivenství jest? Slyš proroka, coť praví a řka: „Veliký Pán, jehožto kázaním všecko jest, kázal jest, aby bylo nebe; kázal býti zemi – a byla jest; kázal jest, aby vše, což jest v světě, bylo – stalo se vše jest jím; kázal jest býti hvězdám, slunci a měsíci – a bylyť sú hned bez meškánie; kázal býti peklu, kázal tam přebývati zlým duchóm, všem zlým, hřiešným – vše se hned stalo a státi má na věky.“ Hleď a nediv se tomu, žeť jest i nám kázal býti! A poněvadž jest té moci a tak veliký mistr, že všemu z ničehož býti kázal, a to se jest vše stalo, jest a byl tak dobře mocen toho nám kázati býti a nebyti; jsúce, jako bychom nebyli, nejsúce nitc, i jsme nětco. Kdy a kterak jsmy a nejsmy jím a jeho vuolí, toť ten sám vie, ješto všemu z ničehož kázal býti, a stalo se. Toť mocný pán a moc jeho veliká! Nediv se tomu, žeť my mocně vším protivenstvím na světě jím [a]text doplněný editorem od něho vládnem. Věčnýť jest, bez počátkuť jest, konceť nemá; neníť div, žeť moc svú námi ukazuje. Praviť tobě Aristotileš v svých čtvrtých knihách Metafyziky a řka: „To, což kým hnúti má, od přirození samo prvé býti musí.“ A poněvadž jest netoliko té moci, žeť jest člověkem hnul, ale i hvězdy i měsíc i všeckno jeho poslušno býti musí, co jest on stvořil, tebúť pak také i nadto hnem a hnúti muožem jeho povolením, když toho čas jest a bude, v němžto poznáš, žeť jest mocný; a my po něm prvé jsme nežli ty, neb my jím tebú hnúti muožem.
Nadto opět tížeš, [k čemu sme my.]text doplněný editorem[33]doplněno podle DG III 7 Ale nevíme, kterým úmyslem to tiežeš. Již s to, Tkadlečku, dobře prvé dávno a dřieve slyšal, k čemu sme my. Nebť sme dřieve pravili i ješče to věz, žeť sme mnoho viece světu k dobrému zjednáni nežli k zlému.
Protož mlč a pusť od toho, což vedeš, a nezacházej s námi viece a věz potom, komu přimlúvaje a zač koho maje. Seznaje
