rozmetuje sem i tam; než že tvé namlúvanie a tvé kakés rozličné rozprávky s rozličnými duovody a s kakými s příklady nejsú od tebe s pravú věrú, aniž v těch ve všech pravdu pravíš, než jedno aby mě umluvilo a svú pěknú řečí to přivedlo, abych mlčal a tobě nepřimlúval a tě nehaněl ani na tě volal. Ho, he, ha, ha, Neštěstie, neumluvíš mě v to, bych povolil svým rozomem tobě k libosti a činil se nerozoměje! Nezklamáš mě, nenavedeš mě na svój šlak, nepřivedeš mě na dětinskú cestu, bych já mněl, což mi pravíš, by to vše pravda byla. Slyš příslovie múdrých, dobrých lidí, jenž mluvie skrytě řkúce: „Jižť jsú štěncuom zuby dorostly, jižť štěkají jako jiní psi“ – totížto věz, ačť sem dřieve nevěděl, žes’ nedobře učinilo nade mnú, ale již věz, žeť sú mi zubi dorostli, totížto žeť mám smysl a rozumiemť jako jiný člověk –; již se obracují jako jiní psi – věz, coť miením –; jižť se nedám strašiti jako který jiný pes, jež zná mě –; jižť také kúsají jako jiní psi – to již shledáváš –; jižť kosti hlozí jako jiní psi – to samo číti móžeš –; jižť lidi strašie jako jiní psi – to tobě pravím: Neohladíš mě, neokojíš mě proto, že mě dobrým nazýváš „Tkadlečku“, neumluvíš mě již, bych pro tvú řeč chtěl mlčeti, ni svú dobrú řečí, ni svú pochlebnú řečí, ni svú falešnú řečí. Jáť chci vždy mluviti a praviti, i pravím to všady, a to dobře slyšíš, že s ty to zlé a hanebné Neštěstie, i mrzuté, ješto s mě mé převybrané, mé přezmilitké, mé přeutěšené topičky zbavilo a ji ode mne nestydlivě a směle odlúčilo; ty si to Neštěstie, ješto s ze mne, z člověka živého, stien a malovance učinilo; ty s to zlé a