pryč, netbá nic, kterak kola jdú aneb kterak se mele mlýn. Též ty řečí svú točíš nic netbaje, co kam mluvíš, co kdy rozpravuješ komu, kterak mluvíš. Oč bychom pak s tebú zacházeli řečí, a ty jí rozuměti nechceš a ty jiej tbáti neumíš a ty jí sobě k úžitku přivésti netbáš? Téměř budem mlčeti, neboť jest vždy lépe mlčeti nežli neplatně s kým rozmlúvati. Neboť sme to slýchali, že ktož usta svá a svuoj zazyk vystříhá z nechutných a nelibých řečie, ten duši svú zachovává a se sám tesknostie rozličných zbavuje. Neb z nelibé řeči pochází nemilost, nechut, a z nechuti pocházie nepokoj a z nepokoje nepřízen a z nepřízni škoda, a druhdy veliká, a z škody pomsta a z pomsty vražda. Popúzíš nás přílišně na se, a tož bez potřeby a dobře bez toho býti moha; žaluješ, křičíš a voláš na ny bez studu jako na zlého a nevěda sám, co mluvíš. By ty slyšal byl onono příslovie Šalomúnovo, ješto je pověděl a řka: „Zlatá jablka na střébrné ratolesti má každý ten v svéj zahradě, ktož mluví věda kde, věda kdy, věda kterak a věda komu.“ Nebylť by div, byť se od nás stalo, když by to býti mohlo, že by nás viděti mohl, jakož se jest jednomu mudrci stalo před králem jedním. Když ten mudřec chválil Alexandra v jeho rekovství a v jeho zpósobnosti, stoje druhý mudřec, jemužto jmě Diogenes, před králem, vzav chléb z váčku i jedl stoje, otázal jeho král, proč by stoje před ním i jedl tak svobodně. Odpověděl mu Diogenes a řka: