na sobě shledal ono slovo prorokovo: „Ve všech věcech sem pokoje hledal, ale ve všech věcech sem došel práce a bolesti.“

Jižť sem pohřiechu pohostinu všady, kazdyť se obráci. Tesknost, práce a bolest, tať mě sobě má, jakž chce, svobodenstvie žádného nemám, dušno mi všady, oddechnúti volně nesmiem, častokrát vzdychati muši, zdechna i zpláči, zpláče přestati nemohu a přestati nemoha, mám posmievanie od lehkých a utrhavých zlých lidí. Siroba, ta mě již pravú mocí v kút tiskne, siroba, ta mě po neznámosti vodí, siroba, ta mě od známosti odvozuje, siroba, tať mnú již zřetedlně vládne, siroba, tať se již po domácku u mne shniezdila, siroba, tať mi nedá na ničemž rozpránie, siroba, tať [ze]text doplněný editorem[29]doplněno podle DG III 7 mě své posměchy činí, siroba, tať mě všemi zamúcenými časy dařila, siroba, tať mi jako svému vlastniemu mocně na vše strany rozkazuje, siroba, tať mě již z země vyžene, z mé přirozené vlasti hanebně vypudí, z mého dědictvie, jímž bych sobě k starosti byl pomohl, vyvede, odvede, vzdálí, otstrčí. Všeho opustě, všeho dobrého ostana, všeho nechaje, muši sirobě folkovati, jejím rozkázaním vždy se pohostinu tlúci, nikdiež ani doma nenie, den ode dne se túlám, žádný mne nepřivine. Dřieve času dědek a starček ze mne bude. Hory vysoké pro sirobu ohlédati muši, doly hluboké oplaziti budu musiti pro nelítostivú sirobu, vody prudké přebřísti, mosty nepevné přejíti, lesy temné, púště neobyčejné, vlasti neznámé, lidi nejisté, vše pro sirobu a v sirobě pro tě, Neščestie, shlédati a opatřiti musím. A přátel svých, tak přirozených jakožto prací a rozumem dobytých,