kdež nic milovati nebudu, pro nižto mi všecko jiné mílo bylo? Malá má radost bývati bude, poněvadž při mně malá milost bude. Ej, hanebné, zlé Neštěstie, kam již vieru svú obrátím, ješto jsem ji měl ve všie počestné milosti k té své utěšené? Zda mi ji obrátiti velíš k těm, ješto se milostí chlubie, ješto o věrné a o počestné milosti nic věděti neumějí, k těm oplzlým a blekotným a chlubným pannám a paniem? I k čemu s to přičinilo, hanebné, zlé, falešné Neštěstie? Ach, ach, nastojte, a vždy běda na tě! Preč jest již mé všickno okrášlenie, svěcké znamenité zbožie. Ej, Neštěstie, [k]text doplněný editorem komuž já již mám na radu choditi v svém tesklivém zamúcení? Jižť nemám svéj nehody komu túžiti, když mě co proti mysli potká anebli od kohokolivěk než tobě samému a na tě samého, ty zlé a veliké a nemilé Neštěstie, jehož odtuchy žádné nečakám. Ach, ach a vždy ach! Jaké mě tesknosti obklíčily, jaká mě žalost svázala, jaká mě siroba pod se podmanila, jaké mě túhy a viece nežli túhy podjaly i ode dne ke dni, od hodiny k hodině smutně podjímají, že jim od počátka do prostředku konce neviem! Jižť sem právě dřieve času jako mladé dietě od mateře odlúčen, jako kotě nedorostlé od mléka odstrčen; jako oslátko nedošlé k své síle před časem ku práci jest připuzeno a poddáno, též já, zlé Neštěstie, dřieve času v mých mladých letech tobě sem poddán a tebú již jako oddán, a vždyť já neviem, kým aneb proč aneb od koho.

Ach, ach, Neštěstie, ach, ach, Neštěstie, by ty se asa bylo miesto ženy Lotovy v onu solnú sochu obrátilo, snad by tebe bylo potad konec! Neb s ty to, Neštěstie, to zlé a hanebné Neščestie