Neščestie a vždy Neštěstie, ješto s ze mne viece nežli vdovce, viece nežli sirotka, viece nežli stracence učinilo. Vdovec každý, když útěchy své pozbude a ji ztratí, vida to, že to již jinak býti nemóž a že se chot jeho vrátiti nemóž, ten jie opyče a jie jako pozapomene, ač ne věčně, ale druhdy. Ale mně kterak jest mé zmilitké, mé převýborné, mé předrahé topičky opykati, ana ještě jest živa, ana ještě jest zdráva, ana ještě jest v najlepší sílu, ana ještě v najvětšie kratochvíli, ač ne mně, ale jinému? A tiem většie hoře, smutek a tesknost! Též sirotka někto, dobrý člověk, jej asa někdy pro Buoh otchová, vychová, až k letóm ho přivede. Mě žádný za sirotka přijieti nechce! Též opět ztracence a vypověděného někdy král, knieže neb pán milost svú jemu dá a jej zase na milost vezme, anebo jinému se pánu přikáže, ješto jest jist sebú bez bázni. Ale já nebožtík s těch všech kusóv žádné cesty nemám, jížto bych došel k mé radosti, k mé útěše, k mému odtušení a k mému srdečnému veselí. Všickni lidé v mých letech i v starších z jednoho veselé jdú v druhé, z jedné kratochvíle k druhé, ve všie svobodě vesele přebývají, ve všem veselí se nade všechen smutek zapálí; ale já již stojím jako vosel podrobený a hlúpý pod břemenem v blatném a hlubokém údolí, nahoru sobě pomoci nemohu. Ach, mé přesmutné zpomínanie mé útěchy! Ach a vždy ach! Kolikrát sobě pomyslím slovo ono: „Kto mi dá peřie jako holubu, abych vzletěl a odpočinul?“ Ale všady sebú sem i tam točím, pokoje hledaje, toho dojíti nemohu. Tož sem již